Lenoch u budíku
Budík řve už od svítání,
já však dělám nezdárce,
přetáhnu si peřinu,
ať nic nevidím na stránce.
Máma buší na dveře,
„Vstávej, škole neutečeš!“
Jenže já se z posledního
snažím dělat spáče ještě.
Budík zvoní potřetí,
už se tomu tělo brání,
ale stejně vylezu,
když slyším volat snídání.
A tak každý ráno říkám,
že to zvládnu s odvahou,
jen budík má jiný názor —
on mě budí s převahou.
Můj pes filozof
Můj pes sedí u misek
a kouká, jako by chtěl říct:
„Jestli to je všechno dneska,
tak je život zvláštní kniha nic.“
Pak se zvedne důstojně,
zamíří si ke dveřím,
čeká, jestli pochopím,
že svět má otevřít se všem doběřím.
Na zahradě mudruje,
proč kočky vládnou plotům,
a proč člověk radši pracuje,
než by ležel s ním pod botou.
A když večer lehá spát,
oddychuje moudře zas,
říká očima: „Nezapomeň,
že štěstí je jen potulka s nás.“
Slon v kuchyni
Ráno vlezl slon do kuchyně,
povídám mu: „To snad ne!“
On se na mě vážně koukne:
„Jen si ohřeju čaj a půjdu, čé!“
Ale při tom ohřívání
rozbil stůl i kredenc náš,
pak se zeptal: „Nevadí ti,
že jsem si dal drobný špáš?“
Rozhodl se ještě chvíli
počkat, jestli bude chleba,
ale když jsem mlčel hlasem,
pochopil, že odejít už třeba.
Od té doby ráno hlídám,
kdo se loudá do dveří,
na ledničku napsal ceduli:
„Slonům vstup jen večeří!“
Učitel v nesnázích
Náš učitel ztratil křídu,
prý mu zmizla mezi lavic,
a tak psal jen prstem vzduchem,
a my neviděli vůbec nic.
Pak si půjčil fixu modrou,
ale ta byla bez šťávy,
kreslil tedy neviditelné
obrázky své vlastní slávy.
Nakonec vzal mokrou houbu,
tou kreslil, co se dalo,
tabule však protestovala —
voda jí moc nechutnalo.
Když už nevěděl, co dále,
s úsměvem jen povzdech si:
„Nebojte se, hlavně pište,
já to doplním pozdější.“
Záhadná svačina
Včera jsem měl ve škole
svačinu jak z obrázku,
dneska koukám — zmizela!
Nezbyla po ní ani tkanička z ocásku.
Podezření padlo rychle
na spolužáka od okna,
ten však tvrdil, že má dietu,
a svačina ho nenapadne, ani kdyby byla dokonalá.
Třídní radila, že věci
občas mizí samy vdál,
prý je spolkne „školní červ“ —
ten, co hlady nikdy nestál.
Nakonec se svačina
našla v kapse batohu,
zřejmě chtěla výlet sama —
bez dozoru, potichu.
Moje chytrá židle
Moje židle včera večer
začala si povídat:
„Já už dlouho držím všechno,
co si na mě necháš padat.“
Pak se trochu naklonila,
zaklapala nožičkami,
a prý že chce také chvíli
odpočinout si s knížkami.
Nabídla, že místo sezení
mě bude vozit po pokoji,
já na to, že radši půjdu —
není dobré spoléhat na nábytek v rozmaru a neposlušné roli.
Od té doby tiše vrzá,
když si na ni sednu já,
možná ještě pořád doufá,
že povídání začnu já.
Kočka v pantofli
Ráno hledám pantofle,
jednu najdu — kočka v ní!
Kroutí ocas, tváří se,
že ji ruším v zaměstnání.
Když ji prosím o vystoupení,
trochu zívne, trochu mňoukne,
dá mi pohled „kočičí“ —
ten, co říká: „Mně se nechce!“
Nakonec ji přemluvím,
ale jen s velkou patálií,
je to prý její nová
královská rezidencie malá a žhavá fantazií.
A tak ráno počítám,
že než vyrazím z domu ven,
prohlédnu si pantofle —
kočky mě zkouší každý den.
Superhrdina z paneláku
Bydlí s námi v paneláku
jeden tajný superman,
nenosí však červený plášť,
ale ponožky pruhované — to je plán.
Zachraňuje sousedky,
když jim teče balkon dolů,
běhá rychle jako blesk,
když pes souseda štěká spolu.
Nikdo neví, jak to dělá —
vždy je první na místě,
až podezřelé je trochu,
že má pořád ruce čisté.
Jednou prý ho odhalím,
až zapomene maskování,
zatím jen tuším, že superhrdina
může bydlet i vedle schodišťového zábradlí bez uznání.
FAQ – Časté otázky a odpovědi
Pro jaký věk jsou tyto básničky vhodné?
Nejčastěji pro 4.–8. třídu, ale zvládnou je i mladší nebo starší žáci.
Mají všechny básně přesně 4 sloky?
Ano, každá má přesně čtyři sloky podle zadání.
Lze básně použít v recitační soutěži?
Ano, jsou rytmické, výrazové a mají vtipné pointy, které soutěžní publikum baví.
Mohu básně upravit pro konkrétní dítě?
Ano, můžeš zkrátit, upravit jména, předměty či humor podle potřeby.