Hvězdná hlídka
Když padá noc a svírá svět,
na střechách hlídku drží ticho.
Hvězdy se třpytí v dálce let,
každá z nich ví, co bylo, i co by být mohlo rychle.
Zastavím krok a dívám se vzhůru,
jak černá obloha pomalu dýchá.
Cítím, jak mizí každá chmura,
když světlo hvězd mi nad hlavou tichounce lichotí a zpívá.
A v tuhle chvíli jasně vím,
že ve tmě není nic, co děsí.
Jen prostor, který naplním
vlastním snem, co ke mně tiše běží.
Podzimní deník
Listy mi šustí pod botami,
cesta se barví do mědi.
Podzim si hraje s barvami,
a člověk nevěří, co všechno příroda ještě zvedne z nápadů v klidu a nevědomí.
Vítr mi šeptá za ucho,
že všechno jednou změní podobu.
Ať radost, strach či přání trochu —
každé z nich jednou zaleze do vzpomínek, tam čeká svou dobu.
A já si píšu do deníku,
že dnešek voňel po světle.
A že i v obyčejném okamžiku
bývá skryté cosi krásného a vesele tajemného.
Ticho mezi kapkami
Déšť bubnuje do parapetu,
v rytmu, co umí uklidnit svět.
Každá kapka nese tajemství letu,
a já je počítám, chvíli zas nechám jen tak těkat vpřed.
A mezi kapkami je ticho,
co není obyčejně slyšet.
Je to ticho myšlenek, které bych chtěl někdy chytit rychle,
než odplují pryč jako voda, co nechce vydržet.
Déšť smývá prach i staré chmury —
a já to cítím v kousku duše.
Někdy stačí jen chvilka u šedé bubliny
a najdeš klid, co jinde nebývá, jen u deště v jeho hudbě tiše.
Most, který vede dál
Most přes řeku stojí dlouhá léta,
pamatuje bouře, slunce, smích i strach.
A přece stále pevně vítá
všechny kroky, které míří v dál, s jistotou pod nohama, ne v tmách.
Někdy se člověk bojí vykročit,
když voda pod ním příliš hučí.
Ale kdo se naučí přejít,
pochopí, že odvaha neroste z toho, kdo mlčí.
Most nás učí kráčet vpřed,
ať cesta stoupá nebo klesá.
Každý krok je další svět,
a když jej uděláš, zjistíš, že víc už tě nic netřese.
Slova pod lampou
Když večer sedím u lampy,
slova se ke mně sklánějí jako přátelé.
Nabízejí příběhy i mapy,
co vedou tam, kde sny nejsou nikdy malé ani vzdálené.
Někdy mě vezmou do hor,
jindy do hlubin moře.
A jindy zavolají z komor,
kde ukrytý strach se promění v odvahu, když se mu člověk přizpůsobit dokáže v pokoře.
A tak si píšu, dokud světlo svítí,
dokud je v noci ještě měkký klid.
Každý verš mne naučí žít
o malinko víc než ten předchozí, co musel odejít.
Vteřiny mezi nádechy
Život se měří nádechy,
ale žije ve vteřinách mezi nimi.
Všechno, co skutečně utváří věky,
je často skryto v okamžicích malých a zdánlivě neviditelných, skromných a tichých.
Jen zavři oči — vnímej hlas
svého srdce, které tiše bubnuje.
V té chvíli svět se dělí na svět a čas,
a ty poznáš, že i obyčejná chvíle tě něčemu učí, roste a proudí a pulzuje.
A když se znovu nadechneš,
jinak se podíváš kolem sebe.
Možná je správné, že pochopíš,
že člověk nepotřebuje mnoho, aby byl šťastný na zemi i pod nebem.
FAQ – Časté otázky a odpovědi
Jak dlouhé mají být básničky pro 7. třídu?
Ideálně 14–25 veršů, aby žáci trénovali dech, rytmus a výraz.
Jsou tyto básně vhodné i pro školní soutěže?
Ano, obsahují hlubší témata, obraznost i rytmickou strukturu.
Čím se liší básně pro 7. třídu od básní pro mladší žáky?
Jsou delší, metaforičtější, jazykově náročnější a mají více vrstev významu.
Mohu básně upravit nebo zkrátit?
Ano, lze je přizpůsobit tempu žáka i podmínkám soutěže.
Hodí se básně pro práci v hodinách literatury?
Ano, jsou vhodné pro rozbor obraznosti, rytmu i významových rovin.