Dysgrafik

Slovníček

Zveřejněno dne 16.3.2017


Dysgrafie se řadí mezi vývojové poruchy učení. Dysgrafie se projevuje obtížemi v psaném projevu. Písmo dysgrafika je neuspořádané, obtížně čitelné až zcela nečitelné. Dysgrafii není možné zcela odstranit, její důsledky může zmírnit například psaní tiskacím písmem. Pro dysgrafii byl dříve používán termín lehká mozková dysfunkce.

Projevy dysgrafie

Dysgrafie je specifická porucha grafického projevu. Slovo dysgrafie je odvozeno z řeckého slova „grafein“, které znamená psát, a předpony „dys-„, která je překládána jako špatný či porušený. Postihuje především schopnost napodobit tvar písmen a jejich řazení.

Kdo je dysgrafik? Jde o to, že dítě si obtížně zapamatovává tvary písmen a zaměňuje písmena tvarově podobná. Charakteristické je křečovité, těžkopádné a neúhledné písmo. Dětem s touto poruchou činí také problémy týkající se dodržování liniatury (výšky písma). Podstatné je, že tato porucha žádným způsobem neovlivňuje intelekt. Dysgrafie je velmi často spojená s dyslexií.

Projevy

  • mezery mezi písmeny tam, kde nemají být;
  • pomalé tempo;
  • časté chyby v opisu, přepisu a diktátu;
  • různé druhy písma (velká, malá, psací, tiskací);
  • časté přestávky;
  • chybné držení psacího náčiní, bolest prstů při psaní;
  • čím více se soustředí na grafickou stránku, tím méně pozornosti věnuje pravopisným jevům.

Dysgrafie se nejčastěji projevuje v první třídě na základní škole, kdy je dítě nucené k psaní prvních slov. Jak poznáte, že je dítě dysgrafik? Jednoduše, pokud začnete pozorovat, že má zvýšený problém s písmem, navštivte lékaře, který nejprve vyloučí možnost motorické poruchy ruky a poté jednoduchými testy určí, zda dítě trpí dysgrafií. Pokud se dítě ve psaní nezlepší do dvou let od začátku povinné školní docházky, měla by určitě následovat diagnostika a test.

Více se o této problematice dozvíte zde.

Dysgrafik a dyslektik

Dysgrafie bývá často mylně zaměňována za dyslexii. Tyto dvě poruchy se mohou doplňovat, ale nejsou stejné. Dysgrafik se nenaučí dobře psát, i když nemá žádná fyzická omezení ani mentální poruchy.

Dysgrafie je specifickou grafickou poruchou, která se projevuje pomalým a kostrbatým písmem, špatným opisem článků, opisů či diktátů a pomalým tempem s přestávkami. Člověk trpící touto poruchou nemá problémy s učivem na mentální úrovni, jen nemůže dostatečně projevit svou grafickou stránku.

Dyslexie je porucha, která souvisí se čtením. Jedná se o nejčastější poruchu specifického učení, postižený není schopný číst souvisle text, písmenka mu skáčou a u některých neví, jak se čtou nebo co znamenají. Dyslexie bývá často provázena špatným psaním a špatným pravopisem. Dítě má problém s rozlišováním hlásek, nechce číst nahlas a čtený text si ukazuje prstem. V České republice se výskyt dyslexie pohybuje mezi 1–2 % v populaci. Jedná se o číslo, kdy děti mají již velice těžké poruchy, které by bez odborné pomoci nemohly být odstraněny. Dyslexie je vrozená nebo získaná porucha poškození mozku.

Nejčastější příčinou dyslexie je:

  • dědičnost (až 50 %);
  • změny stavby centrální nervové soustavy;
  • nedostatečný rozvoj psychických funkcí;
  • nedostatečná spolupráce obou mozkových hemisfér.

Jak poznáte, že vaše dítě trpí dyslexií: opožděná mluva, malá slovní zásoba, nedokáže vytleskat slovo po slabikách, špatné rozeznávání písmen, vidění písmen zrcadlově, nerozeznání písmen ve slově.

Dyslexie se nedá zcela vyléčit, ale pokud se pravidelně cvičí, může se tato porucha výrazně snížit. Nejdůležitějším úkolem je rozpoznání, zda dítě touto poruchou trpí. Určitě své dítě nenuťte, vyberte vhodný čas, kdy je dítě dobře naladěné a bude spolupracovat. Je důležité, aby bylo v pohodě a nebylo nuceno.

Dysortografie

Jde o specifickou poruchu pravopisu, která se týká jen určitých jevů, ne celkové schopnosti zvládnout gramatiku.

Příklady specifických chyb:

  • záměna tvarově podobných písmen (tiskacích, psacích a podobně);
  • záměna zvukově blízkých hlásek, znělosti;
  • nerozlišování sykavek;
  • nerozlišování měkkých/tvrdých slabik di, ti, ni, dy, ty, ny;
  • chyby ve zvukových celcích (přehazování, vynechávání, přidávání písmen, slabik);
  • nedodržení délek samohlásek, vynechání interpunkce;
  • problémy ve slabikách se slabikotvornými r, l;
  • špatné rozlišování konce slova, věty;
  • umí gramatickou poučku ústně, neumí ji použít v písemné podobě.

Léčba dysgrafie

Léčba dysgrafie souvisí s celkovým uklidněním dítěte a motivací k cvičení písma. Důležité je neustálé cvičení, ovšem ne na úkor toho, aby bylo dítě nervózní a ve stresu. Postižený musí být motivován a musí se pomalu učit správná písmena a psaní.

Diagnostika se provádí na specializovaných pracovištích v pedagogicko-psychologických poradnách nebo speciálně pedagogických centrech, kde je dítě vyšetřováno se svolením zákonných zástupců (vyhláška 72/2005 Sb.). Diagnostika je interdisciplinární záležitost a opírá se o přímé i nepřímé zdroje diagnostických informací. Cílem je stanovení přesné diagnózy a efektivního způsobu reedukace, diagnóza může být tedy provedena v době, kdy se dítě učí číst, psát, počítat, tedy v době školní docházky. Dítěti je třeba dát čas na zafixování čtení a psaní, případně realizovat nápravná opatření, například doučování. Na diagnostice se podílí učitel, psycholog, speciální pedagog, sociální pracovnice, případně i lékař.

Nepřímé zdroje diagnostických informací

Součástí komplexní diagnostiky, která zahrnuje i další oblasti, je rozbor anamnestických zjištění, která jsou získána z rozhovoru. Jsou však závislá na osobním přístupu toho, kdo diagnózu stanovuje, na jeho dovednostech vést rozhovor a na schopnostech obsah rozhovoru analyzovat. Jedná se o rozhovor s rodiči, učitelem a dítětem, který často přináší neocenitelné poznatky.

Anamnestický rozhovor předchází vyšetření dítěte, provádí jej sociální pracovnice či psycholog. Zjišťují se údaje o výskytu SPU, leváctví, poruch řeči a podobně v příbuzenství, dále úroveň vzdělání členů rodiny a jejich uplatnění. Anamnéza mapuje dítě – průběh těhotenství, porod, chtěnost dítěte, jeho pohybový a sociální vývoj, prodělané nemoci, vývoj řeči, chování dítěte, vztahy k členům rodiny a okolí. V závěru se rozebírají podrobné údaje o problémech, které dítě do pedagogicko-psychologické poradny přivedly. Rodiče jsou vyzváni k vyjádření, co považují za příčinu obtíží dítěte, co již s dítětem podnikali, aby se jeho těžkosti odstranily. Většinou doporučuje rodičům odborné vyšetření pedagog, často však bývají iniciátory rodiče. S jejich písemným svolením je do pedagogicko-psychologické poradny předán záznamový arch – školní dotazník, který obsahuje údaje o 21 nápadnostech ve čtení, psaní, počítání, hodnotí sluchové, zrakové vnímání, řeč, prostorovou i pravolevou orientaci, nápadnosti v chování, postavení dítěte v kolektivu a rodinné prostředí. Součástí je rozbor školního prospěchu dítěte, kde je porovnání hodnocení předmětů a hodnocení ostatních. Informace o obtížích jsou seřazeny v návaznosti s reakcemi žáka.

Přímé zdroje diagnostických informací

Přímým zdrojem diagnostických informací je analýza školních výkonů a speciální testy i zkoušky hodnotící výkony dítěte v jednotlivých percepčních oblastech.

Vyšetření dítěte se skládá z několika částí, většinou jej provádí speciální pedagog nebo psycholog, který s dítětem provede krátký rozhovor a naváže osobní kontakt. Dítě se při neformálním hovoru uvolní, je zbaveno napětí, popíše své problémy a způsob, jak se s nimi vyrovnává, možnosti jejich překonávání, situaci v rodině a ve škole, dosavadní nápravná opatření a podobně. Během hovoru má odborník možnost posoudit řeč, hodnotit slovní zásobu, vyjadřovací schopnosti, výslovnost a jiné.

Mezi další vyšetření patří zjištění úrovně intelektu – IQ (inteligenční kvocient) – pro vyloučení poruchy v důsledku nižší úrovně mentálních schopností. Vyšetření provádí individuálně a standardizovanými metodami zásadně psycholog. Nejčastěji používaný je Wechslerův test, který je určen pro děti od 5 do 16 let. Test se skládá z deseti subtestů, neprovádí se najednou u dětí s oslabenou pozorností a soustředěností. Dále se používají Ravenovy progresivní matice upravené odborníky pro běžnou populaci; jejich předností je snadné a rychlé vyhodnocení.

Následuje vyšetření čtení, zahrnující vyšetření rychlosti čtení, porozumění čtenému textu, analýzu chyb a chování dítěte při čtení. Používají se standardizované testy čtení s různou obtížností, testy se provádí jednotlivě a zapisují se na záznamový arch. Výkon ve čtení se srovnává s normovanými texty posledního průzkumu čtenářské dovednosti z osmdesátých let. Vyšetřuje se psaní a pravopis dítěte. Sleduje se samostatný písemný projev i opis textu. Při vyšetření pravopisu se používá zvláštních diktátů, srovnávají se diktáty psané ve škole a v poradně. Zjišťuje se rozvoj grafomotoriky i psacích návyků (způsob sezení při psaní, držení psacího náčiní, způsob a rychlost psaní), provádí se analýza chyb.

Cenné informace o grafomotorice poskytují kresebné zkoušky – test Binderové, obkreslování obrazců Matějčka a Vágnerové, test lidské postavy Goodenoughové a jiné.

Standardizované zkoušky pro dysgrafii prozatím nejsou, v praxi se užívají osvědčené a ověřené postupy. Úroveň psaní hodnotí speciální pedagog z hlediska grafické, pravopisné a obsahové stránky, přičemž se všechny oblasti v hodnocení vzájemně ovlivňují. Diagnostickými nástroji jsou opis, přepis, diktát a volný písemný projev. Hodnotícími ukazateli grafické stránky písemného projevu jsou: sezení při psaní, držení psacího náčiní, pracovní tempo, tvary písmen (plynulost tahů, přítlak), velikost písmen, rychlost vybavování písmen a jejich uspořádání na ploše.

Žáci a studenti se speciálními vzdělávacími potřebami mají právo na vzdělání způsobem, který odpovídá jejich potřebám, při současném využití speciálních pomůcek. Při hodnocení těchto žáků, jejich přijímání ke studiu i při jeho ukončování se přihlíží k povaze postižení nebo zvýhodnění (zákon 561/2004 Sb., vyhláška č. 73/2005 Sb., o vzdělávání dětí, žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami a dětí, žáků a studentů mimořádně nadaných).

Cvičení

Proces osvojování psaní vytváří dvě vzájemně se ovlivňující oblasti - grafomotoriku a mentální funkce. Předpokladem správné techniky psaní je dodržení hygienických a pracovních návyků. Psaní vyžaduje správné sezení a držení těla, kdy je hlava nesena v prodloužení trupu, vzdálenost očí od podložky je 30–35 cm. Dolní končetiny se opírají o podložku a holenní i stehenní kosti svírají přibližně pravý úhel. Ruce se zlehka opírají o psací stůl.

Výcvik psaní v 1. ročníku se dělí na tři období, v první, přípravné fázi nazývané předslabikářová se připravují žáci na psaní. Podpůrná cvičení, která se provádí před psaním i v jeho průběhu jsou například pohyby prstů – dotýkání prstů obou rukou, postupně dotýkání palce s dalšími prsty, oddalování a přibližování prstů (nůžky), mávání prstů, kroužení, „hra na klavír“. Využívá se sestava z dlaní – dotyk špičkami prstů k sobě (špička lodě), dotyk palců a ukazováčků (brýle), hnízdo z dlaní. A poslední je cvičení pohybové paměti – opakování cviků předvedených učitelem, spojování cviků do krátkých sestav, sledování uvolňovacích cviků a jejich nápodoba zpaměti.

Správné držení psacího náčiní je předpokladem plynulého psaní, které je třeba cvičit od předškolního věku, kdy dítě bere do ruky tužku nebo klasickou pastelku. Ruka se zlehka dotýká malíčkem papíru, psací náčiní drží dítě ve třech prstech. Ukazováček vede pohyb dolů, prostředníček nahoru a palec podporuje pohyb vpřed. Pro nácvik správného úchopu lze použít již v předškolním věku tužky, pastelky a násadky takzvaného trojhranného programu.

Uvolňovací cviky (průpravné cviky) předcházejí nácviku psaní. Provádí se nejprve na svislé ploše, protože pohyb směrem dolů je nejsnazší, potom na šikmé a nakonec na vodorovné podložce. Žáci mohou používat křídy, voskové pastely, uhel, tužky s měkkou tuhou. Psací náčiní musí snadno zanechávat stopu, aby si dítě nezvykalo na silný tlak. Cviky se provádí zpočátku na balicí papír či jinou velkou plochu papíru, která se postupně zmenšuje, dítě používá stále menší formát, až je schopno provést nacvičený tvar do linek.

Ve druhé fázi, takzvané slabikářové, jde o vlastní nácvik psaní. Výuka začíná psaním tvarových prvků písmen v liniatuře. Prvky písmen píšou žáci měkkou tužkou a později plnicím perem – musí co nejpřesněji napodobit tvar, velikost, sklon čar, oblouků, oválů a zátrhů. Také dodržují plynulé psaní a esteticky rytmizují grafický záznam v liniatuře. Psaní písmen psací abecedy vychází z poznání tiskacích písmen. Od začátku nácviku se využívají čtyři základní formy práce – opisování textu napsaného psacím písmem, přepis tištěného textu, diktát a autodiktát. V této fázi žáci píší především do písanek.

Učitel probere a upevní s žáky poslední písmeno abecedy a nastává poslední, třetí etapa psaní, kdy dochází ke zdokonalování rukopisu. Tato etapa se nazývá poslabikářové období. Děti opakují, vylepšují rukopis, celkovou úpravnost a psaní s porozuměním. Trvale je opravováno sezení a držení pera při práci. Rychlost psaní bývá asi 10 písmen za minutu a výška písma se snižuje na 5 milimetrů.

Ve 2. ročníku žáci vylepšují svůj rukopis a celkovou úpravnost. Učí se psát plynulým rovnoměrným pohybem slova i celé věty, správně umisťují diakritická znaménka a docvičují písmenka z 1. ročníku. Prodlužuje se doba aktivního psaní a průměrná rychlost psaní se blíží k 20 písmenům za minutu. Dbá se na jednoduchou úpravu písemných prací.

Osobitý rukopis se vytváří ve 3. ročníku a nesmí být v rozporu s požadavky na čitelnost, úhlednost a rychlost psaní, v tomto období je kvantita psaní 32 písmen za minutu. Ve třetím ročníku je velikost písma už mezi 3–4 milimetry. Sklon písma by měl být asi 70 stupňů, pokud je sklon menší, je písmo ležaté a málo čitelné. Sklon písma nad 90 stupňů vytváří písmo zvrácené. Úprava písma souvisí s uspořádáním textu na ploše. Písařskou zručností, rozumovými schopnostmi spolu s rozvojem motorických schopností je ovlivněna rychlost písma, která je kvantitativním znakem písma

Ve 4. a 5. ročníku si žáci opakují, upevňují a rozvíjejí dovednosti, znalosti i návyky v psaní. Grafický záznam používají ve všech předmětech, formují písemně své myšlenky a názory.

K nácviku se využívá takzvaná schůdková metoda:

  • 1 schůdek: Uvolňovací cviky
  • 2. schůdek: Písmena a spoje písmen
  • 3 schůdek: Slova, věty, shoda mezi grafikou a akustickou podporou
  • 4. schůdek: Aplikace gramatických pravidel
  • 5. schůdek: Samostatný písemný projev

Reedukace a kompenzace dysgrafie

Reedukace se začíná vždy na úrovni, kterou dítě s jistotou zvládá, teprve pak se obtížnost zvyšuje. Důležité je rozvíjení hrubé a jemné motoriky, správné provádění uvolňovacích cviků, předcházení nesprávným návykům v držení psacího náčiní i nesprávným tvarům písmen.

Hrubá motorika se rozvíjí pohyby trupu, končetin a hlavy. Při psaní zapojujeme mnoho svalů, nadměrné zatížení svalových skupin způsobuje únavu, která se přenáší na celý organismus. Důležité je správné držení těla při psaní, poloha dolních končetin, jež jsou při psaní opřené o podložku, také vzdálenost hlavy od papíru a držení psacího náčiní.

Před psaním se provádí cvičení paží – uvolnění pletence ramenního. Není-li uvolnění dostatečné, je pohyb křečovitý, svalstvo je ve stálém napětí. Procvičení paže stejně jako svalů krku a trupu může být zařazeno i v průběhu psaní.

Pohyby paží: mávání, kroužení (let ptáka, sekání kosou, plavání kraulem), střídavé upažení a vzpažení, kroužení předloktím (navíjení klubka). Pohyby dlaní: vpřed, vzad, vpravo, vlevo, kroužení dlaněmi (mávání, kývání), tlačení proti sobě a uvolňování, zavírání dlaní v pěst a otevírání, střídání úderů dlaní a pěstí o podložku.

K rozvíjení jemné motoriky slouží řada cvičení prováděných v rámci jiných předmětů, například modelování, vytrhávání a skládání z papíru, navlékání korálků, skládání stavebnic, vybarvování omalovánek. Tato cvičení je vhodné provádět při každé příležitosti.

Plynulost a rytmus pohybů při psaní lze podporovat říkadly, písničkami, hudebním doprovodem nebo pouze slovním spojením. Uvolňovací i průpravné cviky pro jednotlivá písmena se provádí vždy několikrát. Cílem není přesné obtahování tvarů nebo přesné napodobování, ale plynulost a rytmus pohybů. Cviky se provádějí co nejčastěji, pokud možno před každým psaním.

Učitel předvádí tvar písmene nejdříve na tabuli, slovně svůj pohyb komentuje. Potom žáci obtahují vzor na tabuli. Pro cvičení kinestetické paměti je vhodné psát slova ve vzduchu se zavřenýma očima. Jednotlivá písmena mají více či méně opěrných bodů a jejich zapamatování může být pro dítě dysgrafika náročné – používají se pomocné linky bez ohledu na věk.

Pokud je porucha kombinovaná s dysortografií či dyslexií, zařazují se i cvičení smyslového vnímání – zrakové a sluchové percepce. Jestliže dítě nezvládá písmeno nebo spoje písmen, je nutné vrátit se na začátek a celý postup zopakovat. Některé děti mají obtíže při vybavování písmen, a to i ve vyšších ročnících. Využívá se proto přehled písmen, kdy se dítě může podívat v případě pochybností a neztrácí čas vzpomínáním. Dítě s dysgrafií by se nemělo přetěžovat, dává se přednost cvičením krátkým, častým a pečlivě prováděným.

Při reedukaci dysgrafie je využívána celá řada metod a metodik zabývajících se především rozvojem grafomotoriky. V deseti lekcích dítě provádí předepsané tvary a tahy – pracuje s barvou, houbou, špejlí s tuší, progresem. Základními cviky jsou kružnice, šneci, ležaté osmičky, velké i malé vlny a slabika „mo“. Alternativou těchto metodik je biofeedbeck, audiovizuální stimulace a edu-kineziologické cvičení.

Kompenzace dysgrafie

Kompenzace dysgrafie nastupuje v období, kdy reedukace nebyla neúspěšná nebo byla provedena pozdě nebo nebyla realizována vůbec. Výrazné zlepšení písma u jedinců s dysgrafií nelze předpokládat. Reedukační postupy, ačkoli jsou ověřené i u starších jedinců, jsou časově náročné a vyžadují výraznou motivaci dítěte. U většiny dětí (nejen s poruchami psaní) se s přibývajícím věkem zhoršuje písmo. Jedinec málo dbá na kvalitu písma, které se zhoršuje až do nečitelnosti. Písmo je nečitelné tak, že poznámky nepřečte dítě samo, učitel ani rodič. Pomalé tempo psaní způsobuje, že stále nestíhá, dopisuje a časem rezignuje.

Mezi kompenzační mechanismy se řadí užití tiskacího písma nebo psaní skriptem. V naukových předmětech se doporučuje vlepování předtištěných poznámek do sešitu, případně nákresů a schémat, která žák doplňuje nebo zvýrazňuje.

Další alternativou je psaní na počítači například v programu Word, kde je možné zvolit automatické opravy či využít jiné utility. V současné době lze informační materiály skenovat, kopírovat, fotografovat například mobilními telefony s vysokým rozlišením. Místo opisování nebo psaní poznámek při výkladu může student nahrát hlasový záznam na diktafon, hlasový záznamník ve formátu MP3 nebo mobilní telefon. Zvukový materiál lze převést do stolního počítače, notebooku nebo PDA počítače. Se všemi druhy médií lze libovolně manipulovat a zpracovávat je například do multimediálních prezentací v programu Power-Point, které se dají velice dobře využít ke studiu.

Pomůcky

Nabízí se široký výběr kvalitních výukových pomůcek a softwaru pro dysgrafiky. Tato cvičení a pomůcky jsou rozřazeny do jednotlivých sekcí, které můžete vidět zde.

Přístup pedagoga

Ze strany pedagogů se na základě písemného doporučení poradny vypracovávají individuální vzdělávací plány pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami.

Náležitosti individuálních vzdělávacích plánů IVP (dle vyhlášky 73/2005 Sb., o vzdělávání dětí, žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami a dětí, žáků a studentů mimořádně nadaných):

Péče o žáky

  1. Individuální péče prováděná v rámci vyučování učitelem kmenové třídy se uplatňuje u mírnějších forem poruchy v rámci třídy základní školy. Učitel by měl mít základní vědomosti a dovednosti o dané problematice a vytvořit co nejlepší podmínky pro reedukační postupy.
  2. Individuální péče prováděná učitelem, který je absolventem speciálního kurzu. Péči zajišťuje i speciální pedagog. Působí ve třídě základní školy, vede „dys“ kroužky, kabinety dyslektiků, reedukační péči, postupy konzultuje s poradenskými pracovišti.
  3. Třídy individuální péče, které jsou zřizovány při základních školách. Do těchto tříd dítě dochází v průběhu dne. Jedná se většinou o hodiny českého jazyka se zaměřením na reedukační péči, po vyučovací hodině se žák vrací do své kmenové třídy. Reedukační péči zajišťuje obvykle speciální pedagog.
  4. Cestující učitel je většinou pracovník pedagogicko-psychologické poradny nebo speciálně pedagogického centra. Dochází do základní školy, kde provádí reedukační péči v průběhu vyučování.
  5. Třídy pro žáky se specifickými poruchami učení a chování jsou zřizovány při základních školách, ve třídě je omezený počet žáků, kde je preferován individuální přístup a navržená reedukační péče probíhá v průběhu celého edukačního procesu.
  6. Základních škol pro žáky se specifickými poruchami učení máme v České republice přibližně deset, první škola byla založena v roce 1971 v Karlových Varech. O dítě se stará tým odborníků, je zajištěna individuální i speciální péče v průběhu celého vyučovacího procesu.
  7. Dětské psychiatrické léčebny – ve třídách při psychiatrických léčebnách jsou léčeny a vzdělávány děti s těžkým stupněm postižení, probíhá tu i reedukační péče. Jedná se zpravidla o kombinované postižení, kdy přistupuje též péče terapeutická. Nejznámější léčebnou je DPL v Dolních Počernicích, která zahájila svou činnost v roce 1954 a od roku 1992 jako Centrum pro dítě a rodinu Zelený dvůr pokračuje v téže činnosti. Do této kategorie patří i ambulantní péče pro děti se SPU, jež je poskytována odborníky z pediatrie, neurologie, logopedie a klinické psychologie.
  8. Individuální a skupinová péče je zajištěna v pedagogicko-psychologické poradně, speciálně pedagogickém centru, středisku výchovné péče (vyhláška č.72/2005 Sb.) – žáci a studenti, kteří jsou diagnostikováni jako osoby se specifickými poruchami učení, ale stupeň jejich obtíží nevyžaduje speciální péči.

Obecné zásady pro vypracování individuálních vzdělávacích plánů

V záhlaví individuálního vzdělávacího plánu (IVP) se uvádí:

  • Na jaké období byl vytvořen
  • Jméno a příjmení žáka, datum narození
  • Adresa školy, ročník
  • Jméno třídního učitele
  • Jméno pedagoga poskytujícího reedukační péči, pokud je poskytována
  • Jméno konzultanta
  • Zdůvodnění potřeby individuální speciálně pedagogické nebo psychologické péče – závěry školského poradenského pracoviště:
  • Není vhodné ani účelné citovat ze zprávy pedagogicko-psychologické poradny, jen stručně zapsat důvod, pro který je doporučeno individuální vzdělávací plán vyhotovit
Cíle vzdělávání a speciálně pedagogické péče:
  • Měly by být konkrétní a reálné
  • Měly by vycházet z doporučení školského poradenského zařízení a z pedagogické diagnostiky
Pedagogická diagnostika:
  • Je výchozím bodem tvorby individuálních vzdělávacích plánů
  • Provádí ji vyučující daného předmětu
  • Zaměřuje se na mapování aktuální úrovně znalostí a dovedností žáka
  • Nejde o speciálně pedagogické vyhodnocení míry poruchy, které bylo provedeno v PPP
  • Zcela nevhodné je přepisování vět ze zprávy o nálezu pedagogicko-psychologického vyšetření
Časové a obsahové rozvržení učiva:
  • Vychází z cílů vzdělávání
  • Co a kdy by měl žák z učiva předepsaného osnovami ŠVP zvládnout
  • Se kterým učivem by měl být pouze seznámen, případně jak bude obsah učiva modifikován
  • Mělo by být konkrétní, osvědčuje se rozvržení do jednotlivých měsíců školního roku

Metody a formy práce, zvolené pedagogické postupy, způsob zadávání a plnění úkolů:

Nejedná se o výčet metod a forem práce z odborné literatury; uvádí se jen ty, které se jeví jako vhodné pro daného žáka, které se používají a které se osvědčily. Pokud se zvolená metoda neosvědčí, nahrazuje se jinou.

Způsob zadávání a plnění úkolů:

Slovně, předvedením postupu, s počátečním nácvikem, písemně, přes asistenta pedagoga. Po částech, s pomocí asistenta, s pomocí spolužáka, k dopracování doma, individuálně, mimo třídu.

Způsob hodnocení:

Klasifikace známkou nebo slovně, hodnotit jen úspěšnost, pozitivními formulacemi, zahrnout i snahu, hodnotit až po ukončení celé práce v náhradním čase, hodnotit jen to, co stihne. Účast dalšího pedagogického pracovníka nebo další osoby podílející se na práci s žákem

Asistent pedagoga Ano – Ne, je nutno vycházet z doporučení školského poradenského zařízení.

Návrh snížení počtu žáků ve třídě:

Ano – Ne, je nutno vycházet z doporučení školského poradenského zařízení.

Seznam kompenzačních a učebních pomůcek, speciálních učebnic a didaktických materiálů:

Uvádí se jen ty, o kterých víte, že je v daném školním roce budete opravdu používat. Nesnažte se o vypisování všech možných druhů pomůcek, které znáte.

Hodnocení dosažené úrovně žáka z hlediska stanovených cílů vzdělávání:

  • Vypisuje se těsně před ukončením platnosti individuálních vzdělávacích plánů IVP (nebo hned po ukončení)
  • Je závěrečným zhodnocením, zda žák dosáhl nebo nedosáhl cílů uvedených v IVP
  • Uvést důvody případného nezvládnutí naplánovaného učiva a doporučení pro tvorbu navazujícího IVP

Přístup rodičů

Cílená podpora a pomoc rodičů závisí na níže uvedených faktorech.

Akceptování problému: rodiče se musí učit akceptovat, že jejich dítě má specifickou poruchu učení, že jeho problémy nejsou projevem nedostatku snahy.

Vysvětlení podstaty problému dítěti: rodiče musí dítěti vysvětlit, že jeho problémy nesouvisí s nedostatkem inteligence, že není hloupé.

Vytvoření přátelské atmosféry: rodiče dítěti nabídnou pomoc při překonávání obtíží. Dítě by se mělo naučit pomoc přijmout. Pomáhat dítěti po celou dobu školní docházky do základní školy.

Zvyšování motivace ke vzdělání: dítě nesmí být pod tlakem, nesmí být nemístně zatěžováno, musí u něj převládnout pocit úspěchu. Ten se navodí i pouhým oceněním píle. Rodiče by měli dopředu počítat s možností pouze pomalého zlepšování a s malými pokroky.

Zátěž dítěte: Rozumné zatížení dítěte volbě přiměřených krátkodobých cílů.

Multisenzoriální přístup: Učební látku procvičovat za využití co nejvíce smyslů, ne vždy se totiž podaří zjistit, který smysl dítě při učení preferuje.

Součinnost se školou: Být v pravidelném kontaktu se školou, využití reedukačních počítačových programů.

Odměna: Při práci s dítětem je třeba vždy promyslet, jak může vnější odměna podpořit jeho vnitřní motivaci k plnění úkolu.

Zásady odměny:

  • odměna musí přijít bezprostředně po splnění úkolu;
  • odměnou musí být něco pro dítě opravdu hodnotného a důležitého;
  • odměna musí být u většiny dětí hmatatelná.

Dysgrafie v dospělosti

U dospělých se může tato porucha objevit při poškození určité části mozku při úrazu nebo mozkové příhodě. Je mnoho omezení, která SPU přináší, ale je i mnoho silných stránek osobnosti, mezi ně patří například kreativita či logické myšlení. Nejčastější uplatnění nacházejí lidé se specifickými poruchami učení v oblasti strojírenství, programování počítačů, umění, modelování či designu.

Být dysgrafiky není žádná ostuda. Vždyť touto poruchou trpěli mnohé významné osobnosti světové vědy, kultury a politiky: John Lennon, Tom Cruise, Cher, někteří američtí prezidenti.

Albert Einstein byl dyslektik, vývojovou poruchou čtení byl postižen například slavný státník Winston Churchill nebo zakladatel Microsoftu Bill Gates. I další významné osobnosti měly poruchu čtení: W. A. Mozart, Leonardo da Vinci, Hans Christian Andersen, Pablo Picasso nebo také Alexander Bell, Thomas A. Edison, J. F. Kennedy, George Bush a jiní.

Autor: © svevi

odkaz na článek

. Dysgrafik [online]. PravopisČeský.cz, . .




Tento článek si během posledních třiceti dnů přečetlo 23 lidí.




sdílejte článek

Facebook Twitter Pinterest Google + email tisk
přidejte sem svůj komentář

Nenašli jste zde přesně to, co jste hledali? Zeptejte se na to ostatních. Určitě Vám pomohou.
Ke svému dotazu použijte tento formulář.


Jméno
E-mail
Nadpis
Komentář
Všechna políčka formuláře je třeba vyplnit!
Připojit fotku
přehled komentářů
K článku zatím nebyl napsán žádný komentář.

klíčová slova