Informace od učitelek češtiny

MENU

  

SLOVNÍ DRUHY

  

DIKTÁTY

  

BÁSNIČKY

  

HÁDANKY

  

Charakteristika

 


Aktualizováno:

Sloh

Článek v první části ve stručnosti shrnuje, co je to charakteristika, ve druhé jsou pak uvedené konkrétní příklady možných charakteristik, které mohou sloužit jako vzor.

Co je to charakteristika

Charakteristika je popisný slohový útvar, který se týká především osob. Zaměřuje se tedy na duševní vlastnosti (povahové rysy, schopnosti, zájmy). Duševní vlastnosti člověka se projevují ve vztahu k lidem, v jednání a ve vztahu k práci, a proto i tyto údaje patří do správné charakteristiky.
Vlastnosti se dají vyjádřit jasným konstatováním (= přímá charakteristika), nebo konkrétními příklady jednání (= nepřímá charakteristika), případně srovnáním s jiným člověkem.
Při psaní charakteristiky je důležitá volba vhodných výstižných výrazů, převaha hlavně přídavných jmen, případně sloves spojených s přídavnými jmény. Často se v charakteristice také objevují různá přirovnání.

výběr z naší tvorby
pokračování článku

Osnova charakteristiky

Osnova charakteristiky se může lišit, ale některé body jsou základní a vždy by se měly v charakteristice objevit.

Návrh osnovy pro charakteristiku

  1. úvod (zde se objeví seznámení s charakterizovanou osobou, její jméno, náš vztah k ní, stručný popis)
  2. stať:
    a) vnější projevy povahy
    b) vztah k lidem, jednání
    c) vztah k přírodě, k prostředí
    d) vztah k práci
    e) nadání, schopnosti, zájmy
    f) vztah k sobě samému
  3. závěr, zobecnění, shrnutí (v čem je naším vzorem, co na osobě kritizujeme)

Charakteristika sama sebe

Osnova

1. Kdo jsem
2. Moje povaha
3. Já a rodina
4. Nejlepší přátelé
5. Vztah k Liberci
6. Škola
7. Moje zájmy
8. Co si o sobě myslím
9. Shrnutí

Jmenuji se Luisa Knottková. Maminka mi vybrala jméno podle své oblíbené dětské pohádkové postavy z knihy Luisa a Lotka od německého spisovatele Ericha Kästnera. Je mi dvanáct let a chodím do sedmé třídy. S rodiči bydlíme v Liberci v malém bytě. Jsem malé a nepříliš hubené postavy. Barvu očí jsem zdědila po tatínkovi, takže jsou modré. Naopak hnědou barvu vlasů mám po matce. Vždycky jsem se snažila vlasy hezky učesat, ale i přes mou snahu působily neupraveně, a tak jsem si je nechala loni ostříhat na kluka. Teď se mi lépe udržují. Podle doktorů bych měla nosit brýle, ale protože se mi vůbec nelíbí, tak je raději často zapomínám doma. Maminka se kvůli tomu často zlobí.
Myslím si, že jsem stejná jako všechny moje spolužačky. Někdy bývám náladová a protivná, hlavně když se mi něco nedaří. To se pak chovám nesnesitelně a jsem zlá i na ty, kteří si to nezaslouží. Táta mi vždycky říká, že bych se měla snažit být více společenská, ale mně můj společenský život vyhovuje takový, jaký je. Možná jsem trochu stydlivá, ale když mám někoho ráda, tak se s ním dokážu bavit. Jen se těžko seznamuji. S kamarády, které mám, ale bývám i velmi vtipná, protože se strašně ráda směju a nevadí mi udělat ze sebe šaška. Myslím si ale, že jsem velmi spolehlivá a ochotná pomoci. Když mým spolužákům chybí nějaké úkoly, nebo látka, tak jím vždy půjčím sešit. Možná jsem ale trochu líná, protože když nemám náladu, tak se snažím vyhýbat domácím povinnostem. To vždycky naštve rodiče a já pak na ně bývám ještě protivná. Mamka vždy říká, že se mnou „mlátí puberta“.
Mamka vždy říkala, že když jsem se narodila, tak měla pocit, že už nic tak dokonalého nedokáže znovu stvořit. Přesto se o to s tátou pokoušeli a já mám proto další dva mladší sourozence. Adamovi je devět let a Anetě je sedm. Protože je náš byt malý, tak musím mít pokoj dohromady s Anetou, což nepovažuji za spravedlivé, protože jsem nejstarší a měla bych mít nárok na soukromí. S Adamem vycházím celkem dobře, spoustu času tráví venku s kamarády, takže mi nijak doma nepřekáží. Horší je to s Anetou, která je podle táty mým opakem. Je ohromně společenská, a proto máme v pokoji neustále zástupy jejích kamarádek ze školy. Vadí mi, že mi často zasahují do mého soukromí. Rodiče to ale nechtějí pochopit, mají pocit, že je to tak v pořádku. Jinak jsou ale rodiče fajn. Někdy jsou trošku přísní, ale to asi musí být, když mají tři děti. Vždycky mi ale se vším pomůžou, ať už nechápu látku ve škole, nebo mě jen vyslechnou, když si potřebuji postěžovat. Také někdy mívají bláznivé nápady, třeba nás v sobotu brzy ráno vzbudí, že jedeme na výlet a pak nás táhnou do šíleného kopce. I přesto je mám ale ráda a myslím, že lepší rodiče bych si přát nemohla.
Nikdy jsem neměla moc kamarádů, ale vím, že mám tři kamarádky, na které se opravdu můžu spolehnout. Všechny tři jsou o rok mladší než já, a tak se ve škole vídáme jen o přestávkách. Často si ale ve škole píšeme dopisy, které si pak vyměňujeme. Mám na nich ráda, že mají podobné zájmy jako já a taky jsou tak trochu osamělé a nemají moc jiných kamarádů. Jejich kamarádství je pro mě velmi důležité, i když se mi někdy spolužáci posmívají, že kamarádím s mladšími holkami. Mně to ale nevadí, protože jsem ráda, že jsem si tyhle kamarádky našla.
Já jsem nikdy nechodila moc ven. Nemám ráda dětská hřiště, hlavně ne ta v okolí našeho paneláku, protože mi buď přijdou hrozně špinavá, anebo si na ně chodí hrát Aneta. Tak jako tak se radši těmhle hřištím vyhýbám. Raději trávím čas doma. Kamarádky mě někdy přemlouvají, abych s nimi vyrazila na výlet na kolech po okolí, ale já si vůbec neumím představit, že bych jezdila na kole po Liberci, přijdeme mi to tady všechno takové zmatené. Ráda se ale chodím dívat na obrazy do místní galerie, nebo když se někde vystavují umělecká díla. Na taková místa chodím ráda, protože je to tam čisté a upravené a všechno působí moc pěkně. Liberec jinak ale moc ráda nemám, přijde mi velký, špinavý, hrozně neupravený. Také se mi nelíbí, že se musím po Liberci dopravovat autobusy nebo tramvajemi, protože ty bývají přeplněné a lidi se tam nikdy netváří mile. Mám ráda ale výlety s rodiči na Ještěd, kde je vidět krásně do okolí, jen nad Libercem se často snáší ošklivá mlha způsobená místními komíny. To mě pak vždy mrzí, že nežiju někde na druhé straně Ještědu, kde je krásně čisto.
Do školy ale chodím ráda, táta nás tam často vozí ráno autem, abychom se nemuseli mačkat v autobuse. Ve škole mě nejvíce baví anglický jazyk. Hrozně ráda poslouchám a překládám si anglické písničky, a tak se v hodině vždycky naučím nějaké nové slovíčko, které se mi pak hodí. Hrozně ráda maluju, ale ve škole mě výtvarná výchova příliš nebaví, protože nám paní učitelka nikdy nedovolí kreslit, co chceme. Ráda maluju koně, ale to nám ještě nikdy nedovolila, pořád malujeme nějaké krajiny. Myslím, že mi ve škole jde docela český jazyk. Rodiče říkají, že je to proto, že hodně čtu. Vůbec mě ale nebaví matematika a fyzika. To jsou předměty, kterým vůbec nerozumím, i když se opravdu snažím. No a nejvíce nesnáším tělesnou výchovu. Sport mi vůbec nejde a spolužáci se mi často smějí. Nejraději mám ale ve škole přestávky, které můžu trávit s kamarádkami. Také se mi líbí školní exkurze, na kterých chodíme do divadla, muzea i galerie. Hrozně ráda mám naši třídní učitelku, která s námi řeší naše problémy vždy s úsměvem.
Moji sourozenci chodí na spoustu kroužků, já ale radši trávím čas doma, kde mohu poslouchat písničky a malovat. Rodiče mě přihlásili do výtvarného kroužku, ten mě ale nebavil, a tak jsem tam přestala chodit. Rodiče se nejdřív zlobili, ale pak mě nechali. Hrozně ráda maluju temperami, které mi vždy kupuje babička, když přijede na návštěvu. Také ráda poslouchám hudbu. Někdy poslouchám i starší písničky, které poslouchali moji rodiče, když byli mladí, ale to nesmím nikomu říct, aby se mi nesmáli. Také si ráda čtu, mám moc ráda všechny čtyři díly Stmívání od Stephenie Meyerové a Harryho Pottera od J. K. Rowlingové. K Vánocům jsem dostala všechny tři díly Sirotčince slečny Peregrinové, a už jsem si ty knihy také velmi oblíbila. Někdy také chodím ráda nakupovat oblečení. Většinou ale chodím s kamarádkami, protože ty mi dobře rozumí. Hrozně ráda nosím džíny, obyčejná trička a dlouhé mikiny. Nesnáším legíny, které teď nosí snad všechny moje spolužačky. Také ráda chodím na výstavy a do galerií. Mamka říká, že je to moje vášeň a asi má pravdu. Trošku ale rodiče trápí, že nemám žádnou vysněnou školu. Chtěli by, abych se po základní škole hlásila na právní školu, nebo na ekonomickou, ale já bych byla asi raději cukrářkou, nebo kuchařkou. Přestože jsem sama ještě nikdy nevařila. Pořád to považuju ale za lepší než se mořit s paragrafy a čísly. Také by mě možná bavilo pracovat jako překladatelka, ale to bych asi musela mít lepší známky.
Rodiče říkají, že každý člověk je originál, já si ale nepřijdu nijak výjimečná. Jsem průměrná žákyně průměrného vzhledu průměrných zájmů bez žádných zvláštních schopností. Není na mě nic, co by člověka připomnělo se nade mnou více zamýšlet. Možná občas působím sobecky, ale ve skutečnosti mám svoji rodinu velmi ráda a žádného člena rodiny bych nevyměnila, i když se někdy tvářím, že ano.
Bylo velmi těžké napsat svoji charakteristiku, protože člověk si nerad přiznává svoje chyby a já vím, že jich mám hodně. Jsem sobecká, výbušná, protivná, někdy líná, stydlivá a málo komunikuji s okolím. Přesto vím, že jsou na mě věci, které jsou hezké. Jsem spolehlivá i nápomocná, umím docela dobře anglicky a hezky maluju. Vím, že některé věci bych na sobě měla změnit, ale myslím, že mám na to čas. Nebo z toho, jak říká mamka, vyrostu.

výběr z naší tvorby
pokračování článku

Charakteristika spolužáka:

1. Spolužák Pavel
2. Jeho povaha
3. Pavlova rodina
4. Pavlovi přátelé
5. Pavlův vztah k městu
6. Škola
7. Zájmy a schopnosti
8. Co si o sobě myslí
9. Shrnutí

Pro dnešní charakteristiku jsem si vybral svého spolužáka Pavla. Pavel se mnou chodí do deváté třídy. Spolužáky jsme už od třetí třídy, kdy se do našeho města přistěhoval. S Pavlem nejsme přátelé, vlastně se ani nemáme moc rádi, ale neděláme si velké problémy. Pavel je vysoké a svalnaté postavy. Hnědé vlasy má ostříhané nakrátko a jeho oči jsou také sytě hnědé. Většina dívek ho považuje za velmi hezkého.
S Pavlem se neznáme zas tak dobře, ale vždy na mě působil velmi sebevědomě. Vždycky se snaží být vůdcem, aby bylo po jeho. Ani od svých nejlepších přátel si nedá do ničeho mluvit, pokud se rozhodne, že něco chce. Pavel nejedná sebevědomě jen se spolužáky, ale i s učiteli, kterým to příliš nevadí a nejspíš ho za to i uznávají. Anebo se ho bojí, tak či tak, mu to vždy projde. Rozhodně není stydlivý, klidně a bez problémů se s každým seznamuje. O Pavlovi se nedá říct, že by byl zrovna pilný, práci se dost často vyhýbá a nejraději ji přehrává na někoho jiného. Na spoustu lidí působí zpočátku velmi přátelsky, ale jeho postoj se rychle změní, pokud se mu nový známý nelíbí. Také bývá velmi náladový, nesnáší, když se mu něco nedaří, to si pak vybíjí vztek na svém okolí, hlavně na lidech, které nemá rád. Pavel je ale také cílevědomý, když si stanoví, čeho chce dosáhnout, tak jde za každou cenu za tím, a to se mi na něm docela líbí. Díky tomu pro naši třídu zajistil velkou řadu výletů. Rád se chlubí svými úspěchy. Nerad ale dělá ústupky a je urážlivý. Pavla také jeho přátelé považují za velmi zábavného, na každé akci bývá středem pozornosti, a to i na třídních exkurzích nebo návštěvách divadel a muzeí. Nemá ale rád, když někdo vtipkuje na jeho účet, to se pak urazí, případně vtipálka provokuje tak dlouho, až dojde ke konfliktu, který odnese právě ten vtipálek. Kritiku nese opravdu těžce. Pokud má ale někoho rád, umí se ho zastat a neváhá se za toho člověka klidně i poprat. Myslím, že ve třídě jsou jen dvě skupiny lidí. Spolužáci, kteří Pavla zbožňují, a ti, kteří se ho bojí a nemají ho rádi.
O Pavlových rodičích toho moc nevím, protože s ním nežijí. Rozvedli se a on už několik let spolu s mladším bratrem žije u prarodičů (rodiče jeho matky). Jeho bratr Filip chodí do šesté třídy a s Pavlem skvěle vychází. Pavel se o něj opravdu stará a nikomu nedovolí, aby Filipovi ubližoval. Také spolu každé ráno chodí do školy a Pavel mu někdy nosí i svačinu. Nikdy jsem neslyšel, že by si Pavel na bratra stěžoval. Jsou si určitě hodně blízcí, protože Pavel bere Filipa ven, když jde někam s kamarády a těm nedovolí, aby se Filipovi posmívali, že je moc malý. Je vidět, že Pavel má svého bratra opravdu rád. Jejich babička pracuje jako kuchařka v nedaleké školce a děda je řidičem autobusu, vozívá lidi na zájezdy a o prázdninách s ním někdy Pavel a Filip jezdí. Babičku i dědu má Pavel rád, i když na něj nemají moc času a on toho pak využívá. Také si nic nedělá z toho, když ho babička poučuje, že by se měl chovat lépe k lidem. Víc poslouchá dědu, ale obvykle mu vynucené slušné chování dlouho nevydrží. Když ale potřebují jeho prarodiče s něčím pomoct, tak to udělá. Je jim vděčný, že si je před lety vzali k sobě a kluci nemuseli do dětského domova. Proto se jim také snaží i s Filipem pomáhat i v domácnosti. O rodičích toho ani jeden moc neví, jen že matka žije v Praze a otec někde na Moravě. Oba mají novou rodinu a klukům občas pošlou pohled k narozeninám a k Vánocům. Z těch šest let, co bydlí u prarodičů, otce neviděli ani jednou a matku asi pětkrát. Proto Pavel za rodiče považuje spíš babičku a dědu.
Pavel má velkou řádku přátel, ale nevím, jestli někoho z nich považuje za nejlepšího kamaráda. Mezi jeho přátele se řadí velká spousta dívek, které jsou zároveň i jeho obdivovatelkami. Pavlovi ale jejich pozornost dělá dobře, a tak je často bere s sebou na různé akce. Pavel s kamarády podniká spoustu akcí, často chodí do kina, nebo na koncert. Někdy si jdou jen tak posedět do nedalekého parku, kde dokáží strávit celý den klábosením, posloucháním hudby, nebo kopáním do míče. Když se Pavel s přáteli nevidí, tráví čas na sociálních sítích, kde má několik stovek přátel. Často tam sdílí různé statusy a fotky z akcí, které navštívil. Všichni jeho internetoví kamarádi to rádi okomentují. Loni o prázdninách se Pavel vydal s přáteli na čundr na Orlík. O každém svém kroku informoval na internetu, aby nikomu nic neuniklo.
Pavel se do našeho města přestěhoval až ve třetí třídě, do té doby žil s rodiči někde na vesnici. Vždycky říkal, že se mu tam jako dítěti líbilo, ale že tam byla nuda, protože se nedalo nic podnikat. Za to tam ale mohl mít řadu zvířat, která nemůže mít ve městě. Prý tam nebyl ani žádný obchod, hřiště a škola. Město ale Pavel miluje. Je tu spoustu míst, kam rád chodí. Různá multikina, kavárny, sportovní hřiště, diskotéky i parky. Každý den je tu co dělat. Pavel ale nejvíc miluje společnost, a tady je hromada lidí, s nimiž se může bavit a stále se seznamovat. Také se mu líbí ruch města, rád v městské dopravě pozoruje lidi a někdy se baví na jejich účet. Na město rozhodně nedá dopustit a určitě by se už nechtěl na vesnici vrátit. Ani si ho tam neumím představit. Myslím, že by se tam brzy nudil.
Pavel je ve škole výborný žák, aniž by se snažil, jde mu to samo. Je dobrý snad ve všem, v jazycích, v matematice, fyzice i chemii. Všechno se naučí lehce, přestože v hodinách někdy vypadá, že učitele neposlouchá, i přesto pak dokáže přesně zopakovat, co jsme se učili. Nejvíce mu jde tělesná výchova a dějepis. Při tělesné výchově je vidět, že je to jasný sportovec a že rád běhá za míčem. Je velmi dobrý v běhu, ale třeba i v gymnastice. Ve skoku přes tyč nemá na naší škole konkurenta. V hodinách dějepisu se sice často tváří znuděně, ale je vidět, že ví, o čem učitelka mluví. Několikrát se zmínil o tom, že má rád filmy a dokumenty o válce, a tak toho v hodinách využívá. Jeho slabší stránkou jsou asi výchovy: pracovní, výtvarná a hudební. Učitelka na hudební výchovu mu často říká, že nemá hudební sluch, to ale Pavlovi nevadí a vesele při hodině haleká s námi. Učitelka tedy u něj oceňuje snahu. Při výtvarné výchově má Pavel vcelku štěstí, že často malujeme ve dvojicích, nebo skupinách, takže mu stačí dát se dohromady s nějakou šikovnější holkou, která obrázek namaluje a on ho vybarví. Sám ale malovat moc neumí, z čehož si často dělá legraci. Nemá ale rád, když někdo jiný jeho obrázky kritizuje. To samé je pracovní výchova, Pavel není úplně manuálně zručný, a tak pro něj něco vyrobit je nemyslitelné. Nejvíc nesnáší, když musíme dělat holčičí práce, jako třeba vyšívání. Takovou činnost zcela bojkotuje. Naopak ho docela baví vaření, několikrát se zmínil, že občas musel pro Filipa vařit, když byl malý, a tak se mu to zalíbilo. Protože jsme v deváté třídě, tak si již vybíráme střední školy. Pavel se hlásí na jazykovou školu a na sportovní gymnázium. Protože má opravdu dobrou paměť, věřím, že se tam v klidu dostane.
Pavel má spoustu zájmů. Rád sportuje, hlavně hraje fotbal a běhá. Také rád tráví volný čas s přáteli někde na rockových koncertech, nebo na diskotékách, kde se často seznamuje. Když je doma, dívá se na válečné dokumenty a filmy, nebo si o tom čte knihy, které dostává od prarodičů k Vánocům a k narozeninám. Filmy často sleduje v angličtině, aby se potrénoval v jazyce. Angličtinu si také trénuje při zájezdech, na které vozívá lidi s dědou o prázdninách. Tam se snaží mluvit hlavně anglicky. Uvažuje také o tom, že se naučí španělsky a francouzsky. Kromě angličtiny umí trochu rusky a německy. Rád také sleduje různá internetová videa a dokonce uvažuje, že by sám nějaké natočil, protože dneska je o youtubery velký zájem. Celkově mu jde práce na počítači, dokonce pomáhal s tvorbou školních webových stránek.
Pavel moc dobře ví, že je ve spoustě věcí lepší než jeho spolužáci, a náležitě si užívá obdiv, který za to má. Nemyslí si, že je na tom něco špatného, protože věří, že si to zaslouží. Pavel si o sobě myslí, že je velmi oblíbený, a v tom má také pravdu. Často si ani neuvědomuje, jak moc dokáže lidem kolem sebe ublížit různými jízlivými poznámkami. Pavel stoprocentně věří tomu, že dokáže vše, co bude jednou chtít a že si bude jednou žít velmi dobře. Určitě plánuje, jak se postará o mladšího bratra a prarodiče.
Pavel je sice můj spolužák, ale nemyslím, že ho budu mít někdy rád. Sice se mi na něm líbí, jaký má vztah ke své rodině a že si jde za svými sny, ale nesouhlasím s jeho způsobem chování k lidem, které nemá rád. Podle mě by si měl uvědomit, že ubližovat někomu a vyvyšovat se nad něj je pod jeho úroveň. Pak by z něj mohl být super kluk. Třeba mu v tom přechod na střední školu pomůže, když uvidí, že někde není v něčem nejlepší.

Charakteristika maminky

Osnova

1. Moje maminka
2. Její vlastnosti
3. Vztah k naší rodině
4. Maminčiny kamarádky
5. Maminčin vztah k našemu okolí
6. Práce
7. Zájmy
8. Co si o sobě maminka myslí
9. Shrnutí

K charakteristice jsem si vybrala mého nejmilejšího člena rodiny, se kterým mám toho nejvíce společného. Moje maminka se jmenuje Karolína Chudá a je jí 40 let. Maminka žije s naší rodinou v rodinném domku v malé vesničce blízko Českých Budějovic. Maminka je malé a štíhlé postavy, má dlouhé černé vlasy, které nosí často svázané do copu. Má zelené oči, rovný nos a hezký úsměv. Maminka nosí hezké fialové brýle a také se moc hezky obléká.
Moje maminka je moc hezká, milá, přátelská a sympatická. Má spoustu kamarádů, protože každému ráda pomůže a poradí. U nás na vesnici k ní chodí spousta dalších maminek na návštěvu, protože vědí, že si maminka na ně vždycky udělá čas. Moje maminka se vždy chová tak, aby nikomu neubližovala. Nikdy nikoho neuráží a nepomlouvá, jak to dělají jiní lidé. Maminka to nemá ráda a nerada takové nesmysly poslouchá. Také je upřímná a říká, co si myslí. Maminka je také velmi chytrá, vystudovala vysokou školu a pracuje jako účetní ve velké firmě. Proto je také dochvilná, nerada chodí do práce pozdě, nechce, aby na ní někdo musel čekat. Také často říká, že kdo pozdě chodí, sám sobě škodí. Je spolehlivá, když mi něco slíbí, vždycky to splní. Vím, že se na ni můžu vždy spolehnout. Maminka si na mě vždy udělá čas, i když má spoustu práce. Nejradši na ní mám, že udrží všechna tajemství, která jí svěřím a vždy když se trápím, tak najde způsob jak mě potěšit a rozveselit. Trošku mi na ní vadí, že je hodně starostlivá, hodně řeší, co mám na sobě, jestli mi není zima, nemám hlad, nebo mě někdo netrápí. Vím, že to myslí dobře, ale někdy to dost přehání. Maminka umí být také velmi umíněná, pokud si něco zamane, tak s ní nikdo jen tak nepohne, to trápí hlavně tatínka, který se s ní nerad hádá, protože ví, že nikdy nevyhraje. Pokud chce maminka něčeho dosáhnout, je ochotná tomu obětovat veškerý volný čas a sílu. Někdy sice bývá smutná, ale vždy si dokáže najít něco, co ji znovu motivuje a nabije pozitivní energií.
Maminka je srdcem a duší naší rodiny. Pokud by nás neřídila, pravděpodobně bychom spoustu věcí nezvládali v takové pohodě jako doteď. Maminka vychází s tatínkem, i přes občasné neshody, výborně. Často jí slyším říkat, že jsou na líbánkách. Vždycky ji mrzelo, že nemá více dětí, ale pro mě a mého staršího bratra by udělala cokoliv, klidně by za nás i dýchala, kdyby to bylo potřeba. Můj bratr s ní nevychází tak dobře jako já, protože má pocit, že ho maminka často sekýruje. Zároveň ale Lukáš ví, že to maminka dělá jen proto, že chce, aby se měl jednou v životě dobře a něco z něho bylo. Přestože se tedy hádají, nemyslí zlá slova nikdy vážně. Maminku mrzí, že nemá tolik času, kolik by si přála, aby mohla častěji navštěvovat svoje rodiče, kteří bydlí v severních Čechách. Často jim ale píše a volá jim. Neustále na ně myslí a vede nás s bratrem k tomu samému. Pro maminku je rodina to nejdůležitější v jejím životě, a přestože má ráda i jiné věci, nic jí není přednější.
Maminka má spoustu kamarádek, které k nám rády chodí na návštěvu. Maminka s nimi také jednou týdně vyráží na zumbu do Českých Budějovic. A jednou měsíčně spolu v sobotu vyráží na „dámskou jízdu“. Obvykle zajdou někam na dobrou večeři a pak se jdou pobavit. Maminka je ráda, že se může s kamarádkami odreagovat a nemusí pořád jen myslet na povinnosti doma a v práci. Se svojí nejlepší kamarádkou chodí také o víkendu běhat, nebo na projížďku na kole. Vždy se vrací usměvavá a odpočinutá. Tatínek je rád, že si maminka našla kamarádky i na vesnici.
Maminka je na naší vesnici spokojená, má tu prý vše, co potřebuje. Je tu krásná příroda, milí sousedé, malý obchůdek a do většího města do práce a na nákupy to není moc daleko. Navíc se s námi ráda chodí v létě koupat a v okolí je mnoho jezer a rybníků, kde můžeme v létě trávit čas. Také je v okolí spousta věcí k vidění, a proto nás maminka bere často na výlety, abychom poznali krásy okolí. Maminka je tu šťastná a já si neumím představit, že by žila ve městě, kde by neznala všechny sousedy.
Maminka pracuje jako hlavní účetní ve velké firmě a má pod sebou několik zaměstnanců, za které je zodpovědná. V práci už maminka tak milá není, bývá velmi přísná a trvá na dodržování jasně daných pravidel. Nemá ráda, když se někdo fláká, nebo svaluje vinu na druhého. S takovými lidmi umí rychle zatočit. V práci si ji nadřízení pochvalují, protože ví, že je na ni spolehnutí a že vždy odvede práci na jedničku.
Maminka má ráda spoustu věcí, ale bohužel ji kvůli rodině a práci nezbývá na zábavu mnoho času. I přesto mám někdy pocit, že její den musí mít alespoň čtyřicet hodin, jinak by to vše nemohla stihnout. Ve volném čase maminka ráda podniká různé výlety po okolí, společně navštěvujeme různé hrady a zámky. Také si ráda zasportuje, někdy běhá, jezdí na kole, cvičí zumbu. Zkoušela také jezdit na inlinech, ale to jí moc nešlo, a tak to vzdala. Velmi ráda pečuje o svoji zahrádku, kterou máme u domu, má tam zasazenou zeleninu, ale i květiny. Když má zahrádku hezky upravenou, ráda si sedne s knihou na houpačku a dívá se na svoji dobře odvedenou práci. Jako malí jsme si s bratrem přáli spoustu zvířátek, ale teď se o naše psy, kočky, králíky i slepice stará spíše maminka. Asi proto ji mají zvířátka z naší rodiny nejraději, protože pro ně má vždy nějaký pamlsek a vlídné slovo. Maminka vždycky říká, že by si chtěla najít ještě trochu volného času na učení dalšího cizího jazyku. Zatím umí anglicky a německy, a to je podle ní prý málo.
Moje maminka je k sobě příliš kritická, vždy na sobě vidí jen samé chyby. Neustále by na sobě něco zlepšovala, ale ani pak by nebyla úplně spokojená. Vždy říká, že se jí v životě povedly jen dvě věci, a to jsme my s bratrem.
Maminka je a bude vždy mým vzorem. Je neuvěřitelné, co všechno sama zvládá a nikdy si nepostěžuje. Doufám, že až já jednou budu mít vlastní děti, že se budu chovat jako ona a že i já jim půjdu příkladem, jako moje maminka šla mě. Myslím, že nikdy jí nedokážu dostatečně vyjádřit, jak moc jí mám ráda, ale věřím, že ona to ví.

výběr z naší tvorby
pokračování článku

Charakteristika postavy: Chandler Bing

Osnova:

1. Chandler Bing ze seriálu Přátelé
2. Jeho vlastnosti
3. Chandlerova rodina
4. Chandlerovi přátelé
5. Chandlerův vztah k New Yorku
6. Zaměstnání
7. Zájmy
8. Co si o sobě myslí
9. Shrnutí

V roce 1994 se začal vysílat americký televizní seriál s názvem Přátelé. Během několika sezón se z něj stal jeden z nejoblíbenějších televizních seriálů všech dob. Seriál skončil po deseti letech, když byl na vrcholu a fanoušky měl po celém světě. Dodnes se vysílají reprízy tohoto seriálu, a tak se všechny věkové skupiny diváků mohou znovu a znovu bavit nad příhodami jeho šesti hlavních hrdinů. Jednou z hlavních postav je Chandler Muriel Bing. Chandler žije několik let v bytě v New Yorku se svým nejlepším kamarádem Joeym, poté se ale přestěhuje ke své přítelkyni Monice. Chandler je vyšší, střední postavy. Světle hnědé vlasy nosí na krátko ostříhané a upravené. Jeho oči mají modrou barvu.
Pro postavu Chandlera je v tomto seriálu typický humor, který je vždy protknutý ironií a sarkasmem. Jak jednou správně Joey poznamenal, Chandler bez humoru by nebyl Chandler. Je totiž zvyklý snad každou situaci nějakou frází okomentovat. Jeho přátelé jsou na jeho humor zvyklí a berou ho tak. Chandler také občas působí praštěně, obzvlášť ve chvílích, kdy se snaží zapůsobit na nějakou ženu, taková situace často vede k nějakému trapasu. U žen nemá moc úspěch, často se srovnává s Joeym. Je na něm znát, že si někdy příliš nevěří. Chandler je také přátelský a celkem dobře se seznamuje, přestože nebudí vždy nejlepší první dojem. Nakonec si ale většinu lidí získá svým humorem. Chandler se také hrozně rád baví, věčně vymýšlí s Joeym nové hry. Chandler rozhodně nepatří mezi nejstatečnější muže, hlavně ho děsí představa závazků. V takových chvílích se jeho hlas změní a on mluví jako holka. Chandler také rád pomáhá přátelům, přestože jeho rady třeba nejsou vždy nejlepší, tak se snaží. Bohužel ne vždy udrží tajemství, občas ho neúmyslně prozradí. Také působí dosti zženštile a ani si to neuvědomuje, zároveň neumí vzdorovat svým závislostem. Závislosti na kouření se přes veškerou snahu svých přátel nezbavil a někdy se k cigaretám také vrací.
Chandlera jeho dětství velmi ovlivnilo. Jako malý žil s oběma v rodiči v hezkém domě, vše se ale změnilo, když mu rodiče na Díkuvzdání oznámili, že se rozvádějí, protože si jeho otec našel někoho nového. Aby to nebylo pro malého chlapce málo, jeho otec si nenašel žádnou novou ženu, ale dal se dohromady s jejich sluhou. Chandler proto od té doby nenávidí oslavy Díkuvzdání a ani s rodiči nemá příliš dobrý vztah. V podstatě jejich životnímu stylu nerozumí, přestože není žádný puritán, tak má pocit, že některé věci se pro rodiče prostě nehodí. Matku má sice rád, ale stydí se za ni, protože se proslavila jako autorka romanticko-erotických knih. Všem v jeho okolí se ty knihy líbí, jemu ale nepřijde správné, aby něco takového psala jeho vlastní matka. S matkou se příliš nevídá. Ještě méně vídá otce, který začal pracovat v travesty show v Las Vegas. Za něj se snad Chandler stydí ještě více než za matku, přesto ho přijede pozvat na svou svatbu. Chandlera mrzí, že jeho otec není jako ostatní tátové, které v dětství viděl kolem sebe. Chandlerovou rodinou se pak stává jeho přítelkyně a později žena Monica. Monica je i v jejich vztahu diktátor, ale Chandlerovi to vyhovuje, často ví, jak na ní. Má ji hrozně rád a velmi ho mrzí, když zjistí, že spolu nemohou mít dítě. Nakonec se oba shodnou na adopci a jsou šťastní. S Moničinými rodiči se velmi snaží vycházet, ale jejich vztah je také plný různých trapasů, i přesto je vidět, že ho Moničini rodiče mají vcelku rádi.
Chandler má pět výborných přátel. Jeho dva nejlepší přátelé jsou Ross a Joey. S Rossem se Chandler zná už od školy a svátky také trávil v jeho rodině. Ross zná většinu jeho tajemství a zároveň zná i jeho různé trapasy. Oba jsou si vzájemně rádci i pomocníci. Ani jeden z nich není zrovna sportovní typy, ale oba jsou chytří. S Joeym se Chandler seznámil, když hledal nového spolubydlícího a hned si padli do noty. Joey je přesný opak Rosse a Chandlera, ženám se velmi líbí a využívá toho. Chandler mu to závidí, také by chtěl být takto úspěšný u žen. S Joeym si Chandler užívá více zábavy, Joey ho ale občas překvapí svoji neznalostí. Když například Joey nevěděl, kdo je to Jozef Stalin, tak mu to Chandler neprozradil, ale dělal narážky, bohužel to Joey nepochopil. I přesto spolu muži výborně vycházejí. Kromě dvou mužských přátel má Chandler také tři kamarádky Rachel, Phoebe a Monicu. S Rachel ani s Phoebe nemá tak těsný vztah jako s kluky. Přesto se všichni velmi dobře znají a pomáhají si. Obě ženy si ale o něm nemyslí, že by to byl ideální prototyp chlapa, proto je překvapí, že se do sebe Chandler s Monicou zamilují. Jsou ale za to rády, protože se ukáže, že se k sobě perfektně hodí. Monica ale není první žena, se kterou to Chandler myslel vážně. Před ní se scházel a rozcházel s Janice, kterou jeho přátelé nesnášeli pro její chování, humor i pištivý hlas. Dá se říci, že i Janice byla Chandlerovou závislostí, ke které se stále vracel, dokud ho Monica ze závislosti nevyléčila.
Chandler žil většinu svého života v New Yorku stejně jako jeho přátelé a působil zde spokojeně. Bylo zde vše, co si přál. Navíc zde žije velká řádka žen, takže doufal, že má šanci si nějakou ženu najít. I když se dá dohromady s Monicou jsou v New Yorku spokojení. Přesto oba vědí, že by si jednou přáli žít někdy na předměstí a tam společně vychovávat děti. Když děti získají, hledají tedy vhodný dům, který také najdou mimo New York, i když je mrzí, že musí město opustit. Chandler má tedy město rád, ale šťastný umí být i jinde.
Co Chandler dělá za práci je pro jeho přátele řadu let obrovská záhada. Vědí, že pracuje s čísly, ale přesně práci nedokáží pojmenovat. To v podstatě ničemu nevadí, protože Chandlera analýza dat vlastně vůbec nebaví. Vždy tuto práci chtěl dělat jen přechodně, ale tak nějak u ní zůstal. Na chvíli se jí rozhodl opustit, ale když mu zvýšili plat, tak se vrátil. Z práce, která ho nebavila a nudila, dokázal odejít, až když musel začít pracovat v Chicagu a nebyl s Monicou doma. Pak chvíli zjišťoval, co by ho bavilo a co by mohl dělat. Nakonec našel své uplatnění v reklamě. To byl vždy jeho sen.
Chandler zas tak moc zájmů nemá. Většinu času tráví s přáteli v kavárně. V podstatě tam všech šest přátel tráví většinu dne. Chandler není sportovní typ, takže rozhodně nechodí pravidelně cvičit. Vlastně necvičí vůbec (pokud nemusí zhubnout), sportu se celkem vyhýbá. Ale někdy zajde s Rossem na tenis, nebo si s přáteli zahrát do parku ragby, případně společně vyrazí na hory lyžovat. Často si také zahrají stolní fotbálek, který má Chandler doma. Chandler také rád sleduje televizi, hlavně Pobřežní hlídku, kterou oba s Joeym milují. Jeden čas také s Joeym vlastnili kachně a kuře a oba se o ně vzorově starali.
Je jasné, že pro Chandlera je životně důležitý humor, považuje se také za „mistra vtipu“ a velmi ho mrzí, když někdo tuhle jeho pozici ohrozí, nebo ho za tak vtipného nepovažuje. Chandler ví, že nic jiného nemá, není krasavec, svalovec, lamač dívčích srdcí, ani není tím nejchytřejším. Nikdy by ale nikomu úmyslně neublížil a jeho přátelé jsou pro něj vším. Od začátku je jasné, že není jednoduché být Chandlerem Bingem. Neměl jednoduché dětství, pro jeho občas zženštilé způsoby se mu lidé posmívají, ani jeho jméno nemá patřičný zvuk. Vždyť nikdo slavný se nejmenoval Chandler, natož Bing. Přesto se Chandler nevzdává, a i když se občas polituje, tak pak „nahodí“ humor a jde dál.
Každý, kdo někdy sledoval seriál Přátelé, si tam našel nějakého svého oblíbence. Pro velkou řadu diváků je to právě Chandler, který si obdivovatele získal svým vtipným a zároveň milým humorem, dokázal je vždy pobavit svou snahou působit mužně a nezženštile. Chandler zároveň inspiruje, přestože už není nejmladší, zkusí se probojovat skrz mladší uchazeče k vysněné práci v reklamě, také přes velké neúspěchy u žen získá nakonec takovou manželku, kterou by mu mohla řada mužů závidět. Přestože může Chandler působit jako smolař, tak má vlastně velikou kliku. A právě proto, že i přes různé problémy jeho postava působí v seriálu velmi pozitivně, je Chandler Muriel Bing i mým nejoblíbenějším seriálovým hrdinou a jsem si jistá, že se to jen tak nezmění. Neumím si představit lépe vymyšlenou postavu plnou humoru a zároveň ve všem ostatním zcela průměrnou.

Charakteristika literární postavy: Katniss Everdeenová

Osnova:

1. Katniss Everdeenová
2. Vlastnosti a chování
3. Katnissina rodina
4. Vztahy a přátelé
5. Splátce a symbol
6. Vztah ke kraji a Kapitolu
7. Zájmy a schopnosti
8. Dojmy z Katniss
9. Shrnutí

Hunger games (= Hladové hry) jsou jedním ze současných literárních a filmových hitů. Tuto trilogii napsala Suzanne Collinsová a první díl vyšel v roce 2008, o čtyři roky později byl natočený i první díl. Hlavní hrdinkou je zde šestnáctiletá dívka Katniss Everdeenová, která žije se svojí rodinou ve velmi chudém Dvanáctém kraji. Katniss je hubené postavy, má šedé oči, milý úsměv a hnědé dlouhé vlasy, které často nosívá spletené do copu.
Katniss je v knize i ve filmu kladnou postavou, přesto ne v každém čtenáři a divákovi vzbuzuje jen samé kladné pocity. U Katniss je těžké poznat, co si doopravdy myslí, své pocity ukrývá v sobě, nechce, aby ji někdo zranil. Špatně také navazuje nová přátelství, působí dost tvrdě a rozhodně. Za svým názorem si stojí a nemění ho. Katniss se také umí rozčílit, když se něco nedaří, nebo to není spravedlivé. Přestože pochází z chudého kraje, kde vzdělání není to hlavní, je vidět, že je chytrá a ví si rady. Katniss není ten typ, který by na sebe rád strhával pozornost, naopak příliš se jí to nelíbí, ale chápe, že někdy je pozornost dobrá a může ji pomoci, přesto ji nevyhledává a vlastně se ani neumí chovat tak, aby si lidi úmyslně získávala. Je třeba říct, že Katniss je opravdu věrná, pokud má někoho ráda, udělá vše, aby ho chránila, přestože se pak sama často vystavuje nebezpečí. Za svoji věrnost nežádá nic na oplátku. Po návratu z Arény smrti se Katniss snaží zlepšit život i jiné rodině, než je ta její. V posledním díle, kde se z ní povstalci snaží udělat symbol povstání, působí jako sebevědomá, tvrdá a tvrdohlavá žena, která si do ničeho nehodlá nechat mluvit a chce o svém osudu rozhodovat sama.
Katniss žije ve Dvanáctém kraji spolu se svou matkou a mladší sestrou Prim. O otce přišla při výbuchu v dole. V podstatě tak ale ztratila i matku, která se ze smrti manžela nikdy úplně nevzpamatovala, a dokonce se po jeho smrti nestarala ani o své dcery a utápěla se v lítosti. Katniss a Prim hrozila smrt hladem, nakonec je zachránila právě Katniss, která pochopila, že musí převzít matčinu zodpovědnost a postarat se o ně. Katniss udělá vše, aby je dokázala uživit, a tím zase probere matku k životu. V podstatě se dá říct, že Katniss se o Prim stará jako matka a velmi ji miluje. Prim je jediná, komu Katniss bezpodmínečně věří a udělala by pro ni cokoliv. Když Prim vyberou, aby šla bojovat do arény, Katniss se stane prvním dobrovolníkem z Dvanáctého kraje a Prim nahradí. Po celou dobu na Prim myslí a chce přežít hlavně kvůli ní. Když Prim nakonec v posledním díle zemře, probudí se v Katniss její pomstychtivost a zabije osobu, která smrt Prim způsobila. Ani to jí ale od jejího žalu samozřejmě nemůže pomoci.
Jejím nejlepším přítelem je od dětství Gale Hawthorne (= Hurikán). Hurikán se o Katniss stará, má ji rád a myslí si na ni. Přesto, když se Katniss přihlásí dobrovolně do arény, on to neudělá, nejde tam, aby ji mohl chránit. Když se Katniss vrátí, snaží se jí získat, nakonec ale sám pozná, že on pro ni není tím pravým. Díky Hladovým hrám se Katniss seznámí tak blíže s Peetou Mellarkem, který je pro ni ochotný obětovat i svůj život. Ocitnou se spolu dvakrát v aréně a pokaždé se ji snaží chránit. Má Katniss rád a trápí ho, že ona jeho city zpočátku neopětuje a jen je předstírá. Katniss s Peetou nespojují ale jen společně prožité dvoje Hladové hry, ale najdou k sobě blízko i v osobním životě. Pro Katniss je důležité, že Peeta je někým, komu může věřit stejně tak jako sestře Prim. Haymitch Abernathy se stal trenérem Katniss a Peety. Přestože se mu Katnissin přístup úplně nelíbí, rozhodne se podporovat ji, a proto ji do arény posílá různé pomocné dary. Ani Katniss není z Haymitche nadšená, protože často pije, je hrubý a jí to vadí. Oceňuje ale na něm, že drží slovo, dobrovolně by se za Peetu při 75. Hladových hrách přihlásil, aby ho zachránil. Katniss a Haymitch mají společnou nedůvěru k lidem a jejich pesimistický pohled na svět.
Katniss se za sestru obětuje a nahradí ji v Hladových hrách. Spolu s ní je vybrán i Peeta. Ani jeden si svůj osud nepřál, ale nic s tím nenadělají. Katniss ví, že musí zaujmout co nejvíce obyvatel Kapitolu, aby ji při hrách podporovali, ale neví jak na to. Pomůže jí její vizážista Cinna, který z ní udělá Dívku v plamenech, a tak si ji všichni všimnou. Také jí pomůže Peeta, který se veřejně přizná k tomu, že ji miluje. Tím si oba obyvatele Kapitolu nakloní. Významný vliv má také to, že Katniss před hrami dostane nejvyšší hodnocení ze všech. K tomu jí pomohla její vznětlivost, když viděla, že si jí nikdo z těch, co ji měli hodnotit, nevšímá. Katniss se v aréně chová tak, aby přežila. Je nucena zabíjet, ale nikdy to nedělá s radostí, snaží se na to pohlížet jako na nutnost. Z arény se dostanou oba s Peetou díky jejich „lásce“ a Katnissině touze nenechat prezidenta Snowa vyhrát. Netuší, že si tím zadělá na další problémy a že se bude muset do arény vrátit. I podruhé ji k oblibě u diváků pomáhá Cinna, který z ní tentokrát udělá Reprodrozda a Peeta, který lže o jejím těhotenství. I po druhé si v aréně nachází spojence, ať už ty, které si vybrala, nebo ty, které ji vybral Haymitch. Katniss si po celou dobu neuvědomuje, že ta povstání, ke kterým dochází, způsobila ona, když se chtěla s Peetou při prvních hrách raději otrávit, než aby se vzájemně zabili. Netuší, že tím dala lidem naději a to je to, co se prezidentovi nelíbí. Lidé, kteří mají naději, nejsou tak poslušní, jak potřebuje.
Katniss celý život žije ve Dvanáctém kraji. Jiné kraje viděla jen při záběrech z Hladových her. Ví, že její kraj je velmi chudý proti jiným, ale dá se tam žít, pravidla tam nejsou tak přísně vyžadovaná. Přestože to není krásné místo, Katniss je tam doma a má to tam ráda. Má ráda i jejich dům, do něhož se vrací i potom, co se s rodinou přestěhuje do domů vítězů. Katniss často navštěvovala i zdejší černý trh, aby své rodině přilepšila. Po svém vítězství to dělat nemusí, přesto tam občas zajde. Když přijíždí do Kapitolu, má pocit, že se ocitla v jiném světě. Vše je zde jiné a Katniss z toho nic nechápe, vůbec nezná spoustu technických vymožeností, které zdejší obyvatelé berou jako samozřejmost. Vzhled lidí v Kapitolu ji přijde bláznivý, nechápe, proč by někdo měnil takto dobrovolně svůj vzhled. Ani chování místních obyvatel si nezíská její sympatie, přijdou ji bezcitní. Například nechápe, jak se mohou tak moc cpát jídlem, pak ho dobrovolně vyzvracet a jíst dál, když jinde v jejich zemi umírají děti hladem. Nakonec si ale několik z místních lidí získá i část jejího srdce, když je vidět, že ji mají vážně rádi a že je trápí její osud. Pozná, že nejsou tak krutí a sobečtí, jak si myslela. Jen prostě v tomto duchu vyrostli a nic jiného neznají.
Katniss od dětství ráda chodila lovit a byla v tom dobrá, výborně střílela z luku a naučila se ho i sama vyrobit. Právě tato schopnost ji zachránila život a pomohla jí v Hladových hrách. Už když byla dítě, tak jí lidé říkali, že má krásný hlas a dobře zpívá, přestože nezpívá často, její zpěv smutné písně se také stane symbolem povstání. Díky tomu že často s Hurikánem chodila za ohradu hraničících jejich kraj, tak se také docela dobře vyznala v bylinách. Katniss ale neměla žádný typický dívčí talent, nešlo ji malování, vaření ani nic podobného, proto také záviděla Peetovi jeho talent na malování, kdy jeho obrazy vypadaly jako živé. Její největší schopností bylo ale lidi motivovat, aniž by se nějak musela snažit. Prostě se chovala přirozeně a lidé ji proto brali vážně.
Katniss svou uzavřenou, nepřístupnou a nedůvěřivou povahou nepůsobí jako klasická kladná hrdinka. Do role hlavní kladné postavy ji staví její rozhodování, kdy dělá vše proto, aby někoho zachránila. Její emoce, city a případně láska je v knihách i ve filmu často nejasná, buď je to tím, že sama neví, co cítí, případně to prostě žádným způsobem nechce světu sdělovat. Je jasné, že Katniss rozhodně nestojí o žádnou slávu a také nechce být symbolem povstání, kdyby to bylo na ní, vrátila by se domů a spokojeně by žila se svou rodinou. Nejspíš by se pak vdala za Hurikána. Lidé si ji ale zvolili jako svůj symbol, svého Reprodrozda a ona tu roli přijme, přestože úplně nechápe, čím zrovna ona, obyčejná, nepříliš hezká holka z chudé rodiny, je tak výjimečná.
Knihy Hunger games se díky budoucnosti, v nichž se děj odehrává, řadí k žánru sci-fi. Slouží jako varování, k čemu může válka svět dovést a jak moc se dají různé reality show zneužít. Do tohoto podivného a zlého světa najednou vstupuje určitá naděje, kterou tam nedodává jen Katniss, tím světlem je převážně její přítel Peeta, pro něhož Katniss by udělala cokoliv. Díky Peetovi se i Katniss stává více citově založeným člověkem. Alespoň před ním se tak neuzavírá. Přestože řada z nás Katniss jako hrdinku příliš nemusí, nemůžeme ji upřít, že má svůj styl a stojí si za svými názory.

výběr z naší tvorby
pokračování článku

Charakteristika literární postavy: Harry Potter

Osnova

1. Seznámení s Harrym Potterem
2. Harryho vlastnosti
3. Harryho rodina
4. Harryho přátelé a nepřátelé
5. Harryho vztah ke kouzelnickému světu
6. Harry a škola
7. Harryho zájmy a schopnosti
8. Jak se Harry vnímá
9. Dojmy z Harryho Pottera

Příběh J. K. Rowlingové o mladém kouzelníkovi je známý po celém světě. Harry Potter se stal oblíbeným literárním i filmovým hrdinou. Jeho fanoušky nejsou jen děti, ale řadu příznivců má i mezi dospělými, kteří na jeho příbězích vyrůstali. I pro mě jeho osudy patří k těm příběhům, na něž budu těžko zapomínat. Harry James Potter se narodil dne 31. července roku 1980 v Godrikově dole. Jeho příběh sice začíná smrtí jeho rodičů, ale hlavní události v jeho životě nastanou, až když nastoupí na kouzelnickou školu. Harry je štíhlé, nepříliš vysoké postavy. Jeho tmavé, husté a věčně rozježené vlasy schovávají jizvu ve tvaru blesku, kterou má na čele. Pod nepříliš moderními brýlemi se ukrývají zelené oči, jejichž barvou se velmi podobá své matce.
Harry od dětství vyrůstá v nekouzelnickém prostředí u příbuzných, kteří se mu příliš nevěnují, a proto je prvních jedenáct let velmi osamělý. Nemá se komu svěřit se svými trápeními, a ani jeho problémy nikoho nezajímají. Až ve škole najde přátele, kterým se může svěřovat, s čímž ale může mít někdy problémy. Nakonec svým dvěma nejlepším přátelům zcela důvěřuje, přestože někdy o nich zapochybuje. Když mu například o prvních letních prázdninách nepřichází od Rona a Hermiony žádná pošta, tak se domnívá, že na něj zapomněli. Přátelé jsou pro Harryho velmi důležití, a tak je pro ně ochotný udělat vše, dokonce klidně riskuje i svůj život. Harry je také velmi odvážný a smělý, jen tak se něčeho nezalekne, a i když cítí strach, tak ho dokáže překonat. Neváhá se postavit zlu, když cítí, že je to správné. Jak se ukáže ve třetím díle Harry Potter a vězeň z Azkabanu, nejvíce se právě bojí toho, že bude mít strach. Přestože v některých chvílích působí Harry nesměle, například když se snaží oslovit dívku, která se mu velmi líbí, je zároveň také velmi přátelský. S přáteli, obzvláště s Ronem, se někdy chová jako správný puberťák a je velmi veselý. Oba chlapci třeba neváhají si domácí úkoly na hodinu jasnovidectví vymýšlet. Že má Harry rád humor, je jasné už z toho, že podporuje Ronovy bratry Freda a George v tom, aby si otevřeli obchod s žertovnými předměty. Dokonce jim na to dá peníze. Harry rozhodně není lakomý, v době kdy netušil nic o kouzelnickém světě, žádné peníze neměl a domníval se, že je jenom chudý sirotek. Až později se dovídá, že je vlastně bohatý, ale nijak svých peněz nezneužívá, naopak by se o ně rád rozdělil s Ronovou rodinou, ale ví, že by to nikdy nepřijali. Harry patří k chytrým žákům, i když výrazný vliv má na to jeho kamarádka Hermiona, která ho do dělání úkolů musí téměř někdy nutit. Harry má ale pro některé předměty bezpochyby nadání. Naopak pokud ho něco ve škole nebaví, tak se příliš nesnaží, se v tomto předmětu zlepšit. Harry je ve světě kouzelníků velmi známý proto, že se ho pokusil zabít zlý kouzelník lord Voldemort, Harry ale jeho útok přežil. Právě tahle sláva se Harrymu nelíbí, nepovažuje se za výjimečného a není rád, když ho někdo obdivuje. Pozornost ostatních nese velmi těžce, není totiž vůbec namyšlený. Zároveň si také uvědomuje, jak moc je sláva vrtkavá, v jednu chvíli ho v novinách chválí a v další ho považují za blázna. Harry nemá ale jen samé dobré stránky, stejně jako jeho otec je často namočen v různých průšvizích, a také bývá dost výbušný. Když například zjistí, že on musel celé léto strávit doma sám u Dursleyových, aniž by věděl o tom, co se děje v kouzelnickém světě, rozčílí se a nespravedlivě vynadá Ronovi i Hermioně. Stejně vybuchne i ve chvíli, kdy mu profesor Snape ve vzteku prozradí, že jeho otec ve škole ubližoval některým žákům. Harry je po celou dobu vůči tomuto profesorovi velmi nedůvěřivý, jak se ukáže v závěru neoprávněně.
Harrymu rodiče James a Lilly umřeli, když byl velmi malý. Oba se za něj obětovali, když se ho snažili chránit, aby ho lord Voldemort nezabil. Lilly zemřít nemusela, ale odmítla Voldemortovi ustoupit. Harry si rodiče příliš nepamatoval, což je logické. V prvním ročníku je ale spatřil v zrcadle z Erisedu, které odráží to, co si člověk nejvíce přeje. Harry si přál být se svými rodiči, a tak je v něm spatřil. Na konci prvního ročníku také dostal od Hagrida album s fotkami jeho rodičů, které Hagrid získal od jejich přátel. Harry tak měl na ně alespoň nějakou památku. Ve chvílích, kdy se setkal s mozkomory často slýchal hlasy svých rodičů těsně před jejich smrtí. To byl také jeden z důvodů, proč se mozkomorů bál a zároveň ale toužil ty hlasy znovu slyšet. Rodiče mu velmi chyběli, přesto byl na ně pyšný a doufal, že nezemřeli zbytečně. Těžko se také vyrovnával s tím, že jeho otec nebyl tak dokonalý, jak si ho představoval. Když zjistil, že se James na škole nechoval hezky ke Snapovi, tak ho to ranilo. Za rodinu Harry také považoval i nejlepší přátelé jeho rodičů Siriuse Blacka a Remuse Lupina. To jasně ukazuje, jak byl jeho rodinný život do té doby bezútěšný, když se během chvíle upnul k cizím lidem. Po smrti rodičů vyrůstal u tety Petunie a strýce Vernona Dursleyových, kteří se ho sice ujali, ale odmítli ho přijmout za svého syna. Chovali se k němu, jako k velké přítěži, což Harry těžce nesl, obvzlášť když viděl jejich bezbřehou a velmi nekritickou lásku k jeho bratranci Dudleymu. Harry cítil, že teta Petunie ho nenávidí a cítí k němu odpor, jen netušil proč. Až v pozdějších letech zjistil, že je to proto, že jí připomíná její sestru, na kterou žárlila. Strýc Vernon ho prostě nemá rád, považuje ho za divného pošuka, kterému by nejvíce prospělo, kdyby z něj to kouzlení vymlátil. Jejich vztah se vlastně nezmění. K určitým změnám ale dojde ve vztahu Harryho a Dudleyho. Dudley se vždy vyžíval v psychickém a fyzickém týrání Harryho, ale v závěru se ukáže, že měl vlastně Harryho svým způsobem rád a považoval ho za člena rodiny. Dudley byl také jediný, kdo se s Harrym neváhal rozloučit. Nedá se říct, že by Harry své příbuzné nenáviděl, jen nejspíš litoval toho, že ho nikdy nepřijali.
Nefunkční vztahy s Dursleyovými mu zcela nahrazovala jeho přátelství. Jeho nejlepším přítelem byl Ron Weasley, díky kterému Harry poznal, co to je mít velkou rodinu. Harry si celou rodinu Weasleyových zamiloval, Ronova matka dávala Harrymu stejnou lásku jako svým vlastním dětem. Harry tak poprvé zjistil, jaké to je, když ho lidé kolem něj milují, a proto rád trávil čas u nich doma. Ronovu mladší sestru Ginny bral zpočátku jako sestru, to se ale změnilo, když Ginny dospěla. Zamiloval se do ní, dokonce na ni žárlil, když chodila s jinými chlapci. Naopak mnoho lidí čekalo, že Harry si vezme svou nejlepší kamarádku Hermionu Grangerovou. S ní ho ale pojilo jen pravé přátelství a jeho respekt k jejím schopnostem a hlavně vědomostem, které je často vytáhly z průšvihů. Harryho neformovala ale jen jeho přátelství, vliv na něj samozřejmě měla i jeho nepřátelství. Jeho největším školním nepřítelem byl asi Draco Malfoy a jeho rodina. Draca Harry nedokázal ani respektovat, pohrdal jím, protože Draco byl v podstatě srab, který se často schovával za peníze a moc svých rodičů. Harry musel často čelit Dracovým záludnostem, nikdy nebyl ale mstivý.
Harryho charakter ovlivňovalo i přátelství s hajným Hagridem, Harry byl pro Hagrida ochotný udělat cokoliv, i riskovat svůj život, aby ho dostal z vězení Azkaban. Zároveň ho bránil před posměšky jiných žáků. Na Harryho měl bezesporu vliv také ředitel školy Brumbál, který měl v Harryho schopnosti neochvějnou důvěru, což občas vzbuzovalo v Harrym obavy, domníval se, že je jen průměrný žák a není tak výjimečný, jak se Brumbál domníval. V neposlední řadě je tu také profesor Snape, který v Harrym vzbuzoval vztek, odpor a zároveň respekt. Vždycky musel Harry ocenit, že se ho Snape pokusil několikrát zachránit, i přesto ale neměl tohoto profesora rád. Nakonec si ale Snape získal svým hrdinstvím Harryho obdiv a úctu. Harryho největším nepřítelem je bezpochyby Tom Raddle, v kouzelnickém světě známý jako lord Voldemort, jeho rozhodnutí zabít Harryho jako nemluvně určilo vývoj Harryho života. Jen díky Voldemortovi Harry přišel o rodiče, stal se slavným a ochotným položit svůj život na ochranu světa před Voldemortem.
Harry se o kouzelnickém světě dozvěděl až v den jedenáctých narozenin. Do té doby před ním Dursleyovi tajili jeho původ i existenci kouzel. Také ho za každou zmínku o magii trestali, i když Harry nevěděl proč. Harry lehce zapadl do kouzelnického světa, přestože ho spousta věcí udivovala. První kontakt se světem kouzel mu zprostředkoval Hagrid, který ho tam také vzal. Po druhé si už Harry musel poradit sám, když se vydal na vlak do školy v Bradavicích. V této situaci si plně uvědomoval, jak mu chybí přítomnost jeho kouzelnických rodičů, kteří by ho doprovázeli. Také ho trápilo, že ho všichni kouzelníci znají, těžko se s tím vyrovnával. Harry si svět kouzel zamiloval, miloval školu v Bradavicích se všemi jejími kouzly a duchy. Nejraději by tam trávil celý rok a mrzelo ho, že musí jezdit na letní prázdniny domů. Také si oblíbil vesnici Prasinky, kterou studenti vyšších ročníků navštěvovali. V rámci trestu navštívil i Zakázaný les, který v něm vzbuzoval respekt i obavu. Věděl, že tam žijí různá stvoření, a ne všechna že jsou bezpečná.
Harryho škola byla rozdělena do čtyř kolejí. Tři koleje spolu bez problému spolupracovali, ale Zmijozel se od nich velmi odlišoval. Harry se hned od příchodu do školy obával, že v této koleji skončí a měl obrovskou radost, když Moudrý klobouk rozhodl pro Nebelvír. Přesto měl ale Harry jisté pochybnosti o svém zařazení. Harry byl jako student stejný jako absolutní většina bradavických studentů. Některé předměty měl rád, některé ho nebavily a jiné nesnášel. Velmi si oblíbil předmět obrana proti černé magii, bohužel ale neměl příliš štěstí na dobré učitele. I přesto projevil pro tento předmět mimořádné nadání, což se projevilo i tím, že byl schopný vykouzlit fyzického patrona a čelit mozkomorům. Předmět dějiny čar a kouzel považoval za velmi nudný, což nejspíš bylo i způsobeno tím, že ho vyučoval duch, který přednášel velmi monotónně. Předmět jasnovidectví neměl vůbec rád, protože profesorka Trelawneyová mu často ráda věštila krutou smrt. Navíc měl silné podezření, že věštit vůbec neumí. Nejvíce ale Harry nenáviděl hodiny lektvarů, které učil profesor Snape, jenž ho měl často za cíl. Navíc tyto hodiny míval spolu se zmijozelskými studenty, které neměl rád. Škola byla ale pro Harryho důležitá, protože si přál stát se bystrozorem a na to musel mít ty nejlepší výsledky. I přesto, když se musel rozhodnout, jestli bude pokračovat ve studiu nebo se vydá hledat viteály, aby zachránil svět, tak si zvolil záchranu světa.
Mezi Harryho největší vášeň patřila hra famfrpál. Přestože o ní do příchodu do Bradavic neslyšel, projevil se v něm velký talent, který pravděpodobně podědil po svém otci. To bylo něco, co Harryho k otci přibližovalo. Harry ve hře působil jako chytač kvůli své šikovnosti a malému vzrůstu. Přestože měl ve hře několikrát smůlu, byl považován za výborného hráče. Harry miloval také svou sovu Hedviku, kterou dostal jako dárek. Rád také navštěvoval Prasinky a to i v době, kdy to neměl povolené. Rád se také potuloval po škole ve svém neviditelném plášti, nebo navštěvoval Hagrida. Harry byl výborný kouzelník, který v pátém díle Harry Potter a Fénixův řád vedl také skupinku studentů zvanou Brumbálova armáda k učení kouzel z obrany proti černé magii. Harry se projevil jako dobrý učitel. Harry kouzelnické schopnosti se také ukázali, v turnaji tří kouzelníků a při boji se Smrtijedy na ministerstvu kouzel. Harryho velkou schopností, kterou se tajil, bylo, že dokázal mluvit s hady. Tuto schopnost na něj omylem přenesl lord Voldemort. Přestože příběhy o Harry Potterovi se odehrávají v jeho teenegerovském věku, tak až do čtrnácti let Harry o dívky neprojevoval příliš velký zájem. Až pak se zamiloval do Cho Changové a pak do Ginny Weasleyové.
Nejspíš tím že vyrůstal mimo svět kouzel a nevěděl tedy o své slávě, se z Harryho nestal namyšlený náfuka. Naopak se často podceňoval a obával se, že očekávání lidí zklame, a že si jejich chválu nezaslouží, vždyť přece nic nedokázal. Byl jen malé dítě, kterého zachránila láska jeho matky. Postupně si ale svoji slávu zasloužil dalšími skutky, které dokazovaly, jak moc je statečný. Ani ve škole se nepovažoval za extra dobrého žáka, naopak vzhlížel k Hermioně a trochu jí její dobré výsledky záviděl. Stejně tak záviděl kamarádovi Ronovi jeho rodinu. On sám neměl nikdy pocit, že je lepší než ostatní, naopak si často dobře uvědomoval, že mu vždy někdo pomohl, když to potřeboval. Harry věděl jen, že si nepřeje, aby kvůli němu ještě někdo umřel jako jeho rodiče, a proto se byl vždy ochotný obětovat.
Příběhy Harryho Pottera jsou plné ideálů, stejně jako jejich hlavní hrdina. Postava Harryho Pottera získala mnoho příznivců právě proto, že pojednává v podstatě o obyčejně vypadajícím chlapci, který není žádný krasavec, ani svalovec, který dokáže neobyčejné věci. Zároveň je to člověk plný lásky a ochoty bojovat za druhé. Jeho postava často vzbuzuje ve čtenářích soucit právě svým osudem. Ztratil rodiče a vyrůstal v rodině, kde o něj nikdo nestál. Pak se na něj usměje štěstí a může z této rodiny odejít do světa, kde nachází to, co mu celou dobu chybělo, přátelé a novou rodinu. Nic ale není úplně dokonalé. A ani Harry Potter ne, i on má své chyby, působí někdy až moc posedle svou rodinou, také je k rodičům zpočátku až příliš nekritický, občas je ve svém hodnocení lidí nespravedlivý. Ale právě tyto zápory dodávají Harry Potterovi trochu reálnosti, vždyť co by to bylo za hrdinu, který by byl zcela dokonalý. Je fajn, že je to někdo, kdo má své vady, ať už to je nedokonalý vzhled, problémové chování ve škole, nebo i podceňování se. Harry Potter není mou nejoblíbenější postavou z jeho příběhů, ale rozhodně musím uznat, že něco na tom „Chlapci, který přežil“ je...

Autor: Mgr. Jitka Musilová

odkaz na článek

. Charakteristika [online]. PravopisČeský.cz, . .



přidejte sem svůj komentář

Něco Vám není jasné? Zeptejte se na to ostatních. Určitě Vám pomohou.
K zeptání použijte tento formulář.


Nadpis / Dotaz
Jméno
E-mail
Sdělení

Všechna políčka formuláře je třeba vyplnit!
E-mail nebude nikde zobrazen.

přehled komentářů
K článku zatím nebyl napsán žádný komentář.

Témata


Zajímavé články

PravopisČeský

O nás

Kontakt

Ochrana osobních údajů a cookies

SiteMAP

RSS