Turistická příhoda s detektivní zápletkou
Hory nad Štěchovicemi se v podvečer halily do měkkého oparu a les voněl jehličím, mokrou půdou a vzdáleným kouřem z chat, které se místy krčily v úbočích. Když Marek dorazil na rozcestí U Tří smrků, slunce zrovna zapadalo za hřeben a barvilo nebe do oranžova. Cesta k turistické útulně měla být podle mapy už jen kilometrová rovinka. Měl tam přespat a ráno pokračovat na Medník.
Jenže když ušel sotva sto metrů, ozvalo se prasknutí větve a tiché zasténání. Nebylo to zvuk divočáka ani srny. Byl to člověk.
Marek zpozorněl. Nechtěl hned sahat po mobilu — signál tu stejně skákal jako splašený — a tak pomalu vykročil směrem ke zvuku. Za velkou borovicí našel staršího muže sedícího na zemi. Opíral se o batoh, dýchal přerývaně a na tváři měl odřeninu.
„Jste v pořádku?“ oslovil ho Marek.
Muž zvedl oči. „Uklouzl jsem... ale to není to hlavní,“ zašeptal a podal Markovi drobný kovový předmět. „Tohle... musíte předat policii. Nesmí... zmizet.“
V Marekově dlani spočinula podivná mosazná kapsle, na které byl vyrytý symbol připomínající stylizovanou sovu.
„Co to je?“
„Důkaz,“ vydechl muž. „Někdo... nás sleduje.“
Než Marek stihl položit další otázku, ozvalo se zhouknutí puštěného telefonu a muž krátce ztratil vědomí. Bylo jasné, že ho musejí dostat k pomoci. Marek zkontroloval puls — byl slabý, ale stálý. Zrovna vytahoval mobil, když na cestě nad sebou uslyšel kroky.
Schoval kapsli do kapesy. Intuice mu říkala: nejdřív zjisti, kdo přichází.
Na stezce se objevila hubená žena v tmavé větrovce. Nespěchala, ale při spatření Marka mírně nadskočila.
„Neviděl jste náhodou tady někoho?“ zeptala se, ale tónem, který nebyl přátelský ani turista-friendly.
„Jen vás,“ odpověděl Marek. „Stalo se něco?“
„Ztratila jsem parťáka. Šli jsme na rozhlednu, pak se rozdělili. Má na sobě modrou bundu. Neviděl jste ho?“
Marek na okamžik zaváhal. Muž, kterého našel, měl zelenou péřovku. Možná nešlo o stejného člověka — nebo šlo, a žena lže.
„Nikdo jiný tu nebyl,“ řekl opatrně.
Žena se na něj dlouze zadívala. „Kdybych ho potkala, dejte mi vědět.“ A pokračovala dál dolů po stezce.
Marek vyčkal, dokud kroky nezmizely. Teprve pak vytáhl mobil a zavolal záchranáře. Naštěstí se signál objevil na pár čárkách. Když do pěti minut potvrdili, že tým je na cestě, zhluboka si oddechl.
Jenže muž na zemi se znovu probral. „Uh... poslouchejte. Když jsem zmizel z očí, ona mě strčila ze svahu... Myslela, že jsem se zabil.“
„Ta žena? Proč by to dělala?“
„Kvůli tomu,“ ukázal na kapsli, kterou měl Marek v kapse. „Je to část mechanismu z archivu v centru. Pracuju tam. Zjistil jsem, že mizí exponáty. Myslel jsem, že jde o nedbalost. Ale ona... je zapletená. Nechtěla, aby to vyšlo ven.“
Než Marek mohl odpovědět, z dálky se ozval psí štěkot a hlasy horské služby. To mu dodalo úlevu. Záchranáři dorazili rychle, zkontrolovali muže a připravili jej k transportu. Jeden z nich — vousatý, povahu přátelskou — se obrátil na Marka:
„Můžeš jít s námi, nebo dál na útulnu. Ale bude se stmívat.“
Marek přikývl, že půjde ještě k útulně pro nocleh. Ujistil je, že jim později poskytne výpověď.
Když dorazil k útulně, zhasínající den už přecházel do chladné noci. Malá dřevěná stavba stála na mýtině mezi smrky. Dveře byly otevřené — příliš moc otevřené. A uvnitř... nikdo.
Položil batoh na lavici a chystal se rozdělat oheň v kamnech, když koutkem oka zahlédl pohyb za oknem. Tmavá silueta. Někdo tady byl. A sledoval ho.
„Nezahrávej si,“ ozval se ženský hlas zvenčí. „Vím, že máš tu kapsli.“
Marek sevřel pěsti. Potichu se přesunul ke dveřím a vykopl je ven, aby získal pár sekund překvapení. Žena uskákla dozadu, ale byla rychlejší, než čekal. V ruce držela teleskopický obušek.
„To je jen kus kovu,“ řekl Marek, aby získal čas. „Nestojí za to někoho zabít.“
„Je to klíč,“ zavrčela. „K trezoru pod archivem. Myslíte si, že jde o exponáty? Jde o miliony. A já se nenechám zastavit nějakým turistou.“
Vrhla se na něj. Marek uskočil, ale obušek ho škrábl do ramene. Vyrazil k dřevníku a popadl dlouhou větev. Byl lehká improvizace, ale lepší než nic.
Žena zaútočila znovu. Tentokrát Marek odrazil úder a podařilo se mu ji odtlačit. Přesto byla rychlá, trénovaná — rozhodně ne obyčejná turistka.
Najednou se ozvalo houkání sirén. Dvě světla se mihla mezi stromy. Policie.
Žena zaváhala — a to stačilo. Marek ji podrazil větví. Spadla do jehličí a než stihla vstát, doběhli policisté, které záchranáři přivolali, když slyšeli mužovo obvinění.
„Padlá?“ zeptal se policista s baterkou a nasadil jí pouta.
„Díky tomu chlapovi,“ kývl na Marka druhý.
Žena mlčela, ale v očích měla vztek a porážku.
O hodinu později seděl Marek v útulně, zatímco venku policisté prohledávali okolí. Ruka ho bolela, ale jinak byl v pořádku. Když se jeden z vyšetřovatelů zastavil ve dveřích, usmál se:
„Ten muž už je v nemocnici, bude v pořádku. A to, co našel... potvrzuje rozsáhlou krádež. Bez vás bychom byli pořád na nule.“
Marek se opřel o stěnu a konečně vydechl. „Přijel jsem sem kvůli západu slunce a klidu v lese. Dostalo se mi docela jiného dobrodružství.“
Vyšetřovatel se zasmál. „Hory občas mají vlastní scénář.“
Když policisté odešli a oheň v kamnech tiše praskal, Marek ze stolu zvedl mosaznou kapsli. Těžká, chladná, zdánlivě bezvýznamná. A přesto změnila celý večer.
Podíval se do okna, kde se odrážel jen jeho unavený obličej a tančící světlo plamenů.
„Tak tohle bude příhoda, kterou mi nikdo neuvěří,“ zamumlal si.
A přesto už věděl, že ráno vyrazí dál. Hory se nezastaví, i když se v nich sem tam odehraje malé detektivní drama. A možná právě proto je měl tak rád.