Musí nebo musejí

Slovo muset

Dělení slova na konci řádku

Slovo muset se může na konci řádku dělit pomlčkou. Jediný způsob dělení je tento: mu-set.

Správné tvary slova muset

1. osoba jednotné číslo musím, množné číslo musíme.

2. osoba jednotné číslo musíš, množné číslo musíte.

3. osoba jednotné číslo musí, množné číslo musejí i musí

Rozkazovací způsob

Příčestí činné: musel, musil. Tvar příčestí činného musil je v úzu řídký.

Příčestí trpné pro přechodník přítomný, rodu mužského: museje, musejíce.

Příčestí trpné pro přechodník přítomný, rodu ženského a středního: musejíc.

Jaký slovní druh je slovo musí

Slovo musí je sloveso. Jde o modální pomocné sloveso (způsobové), které určuje způsob hlavního významového slovesa, které za modálními následuje. Obvykle vyjadřuje povinnost, nutnost nebo příkaz.

Verbální substantivum

Slovo muset patří mezi eventivní verbální substantiva, která se mohou pojit také s krátkými reflexivními zájmeny a reflexivními částicemi se a si.[1] Zatímco se v kombinaci se slovesy se a si chovají jako klitika, v kombinaci se jmény se objevují vždy hned za jmennou koncovkou, i když se píšou zvlášť. Analyzovány jsou buď jako slovní klitika, nebo jako vázané morfémy:

Okamžitě se musíš podívat z okna / Okamžitě musíš se podívat z okna.

Okamžité se podívání z okna / Okamžité podívání se z okna.

Na rozdíl od sloves není jejich vyjádření obligatorní:

Okamžitě (se) musíš podívat z okna.

Okamžité podívání (se) z okna.

Příklady: musíš si pospíšit; musíme se rozhodnout; každý musí zemřít; to musíš vidět.

Musí nebo musejí

Správné jsou oba výrazy.[2] Musí nebo musejí je tvar slova muset ve třetí osobě množného čísla a skloňuje se podle vzoru sázet: oni sází –⁠ sázejí, potažmo oni musí –⁠ musejí.

Slovesa 4. slovesné třídy vzoru sází mají v souladu s PČP 1993 ve třetí osobě množného čísla vedle původního tvaru sázejí i nově kodifikovaný tvar sází. Změna je odrazem sklonu jazyka k vyrovnávání tvarů, proto koncovku ‑í ve třetí osobě množného čísla mají totiž oba další vzory této třídy prosit i trpět (oni prosí, trpí).

Koncovky ‑ejí a ‑í jsou stylově rovnocenné:

• otálejí/otálí,
• chybějí/chybí,
• kácejí/kácí,
• rozumějí/rozumí,
• odnášejí/odnáší,
• splácejí/splácí,
• kymácejí/kymácí,
• ztrácejí/ztrácí.

Kvůli jednoznačnému porozumění je v některých případech vhodnější užít širší tvar s koncovkou ‑ejí, např. kolo pohání řemeny –⁠ kolo pohánějí řemeny.

Muset nebo musit

Slovo muset má ještě jeden možný tvar, kterým je slovo musit.[2]

Slovo musit je výsledkem kolísání sloves mezi vzory „prosit“ a „sázet“.

Ve 4. slovesné třídě najdeme několik sloves, která kolísají mezi vzory „prosit“ a „sázet“. Patří k nim frekventovaná slovesa bydlit –⁠ bydlet, musit –⁠ muset, myslit –⁠ myslet, z méně užívaných pak kvílit –⁠ kvílet, šílit –⁠ šílet a hanit –⁠ hanět. Historicky k nim můžeme řadit i slovesa další, mj. bujit –⁠ bujet, lačnit –⁠ lačnět, truchlit –⁠ truchlet.

O těchto slovesech se v mluvnicích dočteme, že si zachovala dvě ucelené řady tvarů (jednu podle „prosit“, druhou podle „sázet“). V souladu s platnou kodifikací jsou ve třetí osobě množného čísla rovnocenné tvary:

• bydlí/bydlejí,
• musí/musejí,
• myslí/myslejí,
• kvílí/kvílejí,
• šílí/šílejí,
• haní/hanějí;

V příčestí činném jde o tvary:

• bydlil/bydlel,
• musil/musel,
• myslil/myslel,
• kvílil/kvílel,
• šílil/šílel,
• hanil/haněl.

Frekvenční analýza jednotlivých tvarů však ukazuje, že se tyto původně samostatné řady prolínají a mají tendenci vytvářet řadu jednu (časovanou podle „kompromisního“ vzoru „trpět“, v němž se spojuje paradigma vzoru „prosit“ a „sázet“). Toto kolísání není u všech slov stejné.

Stylový rozdíl mezi tvary musí a musejí

Ačkoli jsou oba tvary musí i musejí gramaticky správné, v praxi se mohou mírně lišit stylovým dojmem. Kratší tvar musí působí úsporně a je velmi častý v běžném i hovorovém projevu.

Naopak tvar musejí je delší, zvukově výraznější a někdy se využívá tam, kde je potřeba zvýšit srozumitelnost nebo předejít nejasnostem.

Kdy je vhodnější použít tvar musejí

Tvar musejí se často doporučuje v případech, kdy by tvar musí mohl být mylně chápán jako jednotné číslo. Typické jsou věty s nevyjádřeným podmětem nebo se složitější stavbou.

Příklad: Děti musejí odejít domů včas. V této větě je množné číslo díky tvaru jasně rozpoznatelné.

Musí nebo musejí v oficiálních textech

V úředních, odborných nebo školních textech jsou obě varianty přijatelné. Často však autoři volí tvar musejí právě kvůli jednoznačnosti a formálnějšímu vyznění.

Nejde však o povinnost, ale spíše o stylistické doporučení.

Časté chyby při používání tvarů musí a musejí

Nejčastější chybou není volba jednoho z těchto tvarů, ale domněnka, že jeden z nich je nesprávný. To vede k nejistotě a zbytečným opravám správných vět.

Chybou může být také nepochopení významu množného čísla v delších souvětích.

Musí a musejí ve školní výuce

Ve škole se často zdůrazňuje, že sloveso muset patří mezi slovesa, která mají ve třetí osobě množného čísla dvojí správnou podobu. Cílem je naučit žáky obě varianty rozpoznat a správně používat.

Důraz se klade hlavně na porozumění významu a kontextu, nikoli na mechanické přepisování tvarů.