Charakteristika kamaráda Adama
Osnova:
-
Představení kamaráda
-
Vzhled Adama
-
Jeho vlastnosti
-
Adamova rodina
-
Adam ve školce a ve škole
-
Adam a příroda
-
Jeho záliby
-
Závěr
Jako malé dítě jsem se velmi kamarádila s chlapcem jménem Adam Kováč. Byli jsme s Adamem sousedé, a proto nás rodiče přihlásili i do stejné školky, kde jsme se seznámili a hned první den se z nás stali nerozluční přátelé. Adamovi je teď stejně jako mně šestnáct let, bohužel jsme se už čtyři roky neviděli.
Adam byl jako chlapec vysoký a velmi hubený. Moji rodiče o něm říkali, že je samá ruka, samá noha. Byl neustále v pohybu, a proto mu nedělalo problém udržet svoji postavu. Na Adamovi se mi vždy velmi líbily jeho kudrnaté a blonďaté vlasy, které mu dodávaly vzhled roztomilého andílka. Stejně tak výrazné byly i jeho tmavě modré oči, které se na mě usmívaly za každé situace. Zajímavě působil i jeho nos, protože měl u kořene malou bouličku a nos tak nebyl úplně rovný. To bylo způsobené naši nehodou v dětství, kdy jsme společně spadli z houpačky. Adamova věčně usmívající se ústa k sobě vždy také dokázala přitáhnout pozornost. Adam byl jako dítě sportovní typ a důležité pro něj bylo pohodlí, své oblečení nikdy neřešil, hlavní pro něj bylo, aby se v tom dalo běhat a šplhat po stromech.
Adam už jako dítě ve školce (a i později) měl velkou řádku dobrých vlastností, ale našly se také vlastnosti, kterými se nemohl úplně chlubit. Už jako malý předškolaček byl velmi oblíbený pro svou štědrost. Nikdy nebyl lakomý a vždy se o vše rozdělil, ať už se jednalo hračky ve školce, opsání domácího úkolu, nebo poslední žvýkačku v balíčku. Důležité pro něj bylo, aby lidé kolem něj byli spokojení. Adam byl vždy také velmi usměvavý, pokud viděl někoho nešťastného, dělal vše proto, aby mu na tváři vyloudil alespoň malý úsměv. Pokud se mu to nepodařilo, tak se tím velmi trápil. Už ve školce těžce nesl jakékoliv konflikty, vše raději řešil mírumilovnou cestou. Při jakékoliv domácí práci, činnosti ve školce ale i hře, byl vždy velmi pečlivý a poctivý. Už u hraní společenských her nesnášel jakékoliv podvody, nebo nepřesné vyjadřování. Pro jeho dobré vlastnosti a úžasnou pozitivitu ho lidé měli vždy velmi rádi, a proto tolerovali i jeho negativní vlastnosti obzvlášť určitou bojácnost. Bál se neznámých lidí ale i neznámých situací, nevyhledával je a vždy mu chvíli trvalo než se v nich rozkoukal, a tak svou ustrašenost překonal. Adam nepatřil k agresivním a vzteklým dětem, ale ani k těm statečným. Každá nepříjemnost ho nejprve vyděsila a vše si musel pořádně promyslet, než se rozhodl nějak zareagovat. Pokud se mohl vyhnout nepříjemným situacím, tak se jim vyhnul.
Adam žil se svou maminkou v malém bytečku. Pokoj v něm sdílel se svou o tři roky starší sestrou, která mu byla vždy vzorem a co mu řekla, bylo vždy pro Adama svaté. Klára ho ale občas považovala za mladšího, velmi otravného bratra, a tak ho někdy trochu trápila. Adam ji i přes to všechno zbožňoval. Jejich vztah se postupně zlepšoval a věřím tomu, že dnes je to něco úplně jiného, než když jsme byli děti. Stejně tak Adam miloval i svou maminku, ale zároveň se jí jako autority bál. Nerad se jí o něco dovoloval, bál se jejího odmítnutí a nesouhlasu. Pokud společně podnikali nějaké výlety, tak se od maminky nevzdaloval, protože se obával, že by ho někde mohla zapomenout. Zároveň nechtěl přijít o žádnou chvíli s ní. Nikdy se za svůj vztah k mamince nestyděl, i když se mu ostatní děti posmívaly, že je „mamánek“. K otci neměl vztah žádný, od doby, kdy se jeho rodiče rozvedli, ho neviděl a nebyl s ním v kontaktu. Myslím ale, že Adamovi, Kláře i jejich mamince chyběl. Adam se pak postupně snažil mamince tatínkovu nepřítomnost vynahradit.
Adam byl ve školce i ve škole velmi oblíbený u všech učitelek, které ho zbožňovaly pro jeho snaživost, pečlivost i jeho veselost. Ve školce i ve škole vždy platilo, že na co Adam sáhl, to se mu podařilo, a proto byl u dětí a ostatních žáků velmi oblíbený při skupinových prací. Všichni věděli, že mít Adama v týmu znamená jasný úspěch. Naopak při individuálních úkolech mu pak žáci ve škole záviděli, že se mu tak daří. Adam si ale nikdy nic z nepřejících názorů nic nedělal a nikdy se před nimi nebránil. Spolužáci ho proto občas považovali za slabocha, ale vždy když ho potřebovali, tak se na něj zas obrátili. Adam jim nikdy neřekl ne. Ve školce i ve škole Adam vynikal ve sportu, hrách ale i při všem, co se muselo tvořit. Učitelky navíc velmi obdivovaly jeho krásný hlas, a proto často vystupoval na školních pěveckých akcích. Ve škole byly Adamovou slabinou hodiny českého jazyka, protože byl dyslektik a se spoustou pouček se trápil. Také mu zpočátku dělalo problém čtení, nakonec se v něm ale zlepšil, a dokonce četl lépe než většina spolužáků. Chlapec Adam měl spoustu snů o své budoucnosti, a proto nevěděl, co přesně bude dělat, jestli bude kosmonautem, vojákem, podnikatelem nebo prezidentem, věděl ale, že chce v životě něco velkého dokázat.
Adamova maminka nebyla bohatá, a tak si nemohla dovolit brát ho na drahé zahraniční dovolené, když to ale šlo, tak s ním vyrazilo na kolo po okolí, nebo na procházku. Dokonce mu k osmým narozeninám koupila starý prut a přihlásila ho do rybářského kroužku, když viděla, jak Adam touží trávit více času u rybníka. Adam přírodu miloval, rád v ní jen tak seděl a pozoroval dění kolem sebe. Měl rád i zvířata, to se projevovalo i při rybolovu, kdy každou chycenou rybu hned pouštěl do vody, nebo někdy raději nechytal na návnadu. Prostě jen „nahodil“ na prázdno a kochal se okolím.
Adam spoustu volného času strávil na rybách, nebo běháním po lese, kde jsme si už jako malé děti vytvořily řadu skrýší a „domečků“. Když doma nebyla jeho maminka, tak ani on tam moc nepobyl. Vždy dával přednost přírodě a kamarádům. I tak si ale vždy našel čas, aby sestře pomohl s úklidem, i když to nesnášel. O prázdninách rád jezdil na akce s vodáckým kroužkem. Přestože trávil hodně času čtením, nepatřilo to k jeho nejoblíbenějším činnostem, raději doma zkoumal různé brouky pod mikroskopem, který dostal od prarodičů k osmým narozeninám.
Adam byl mým nejlepším kamarádem, zbožňovala jsem na něm jeho hravost a zájem o všechno nové. Sice mě někdy mrzelo, že mnoho času trávil raději se svou maminkou než se mnou, tak jsem ho za to obdivovala. Obzvlášť teď si uvědomuji, jak moc hodný kluk to byl, když se dokázal vyrovnat s odchodem svého tatínka a zároveň se celou situaci snažil ulehčit i své sestře a mamince. Málokteré dítě by v jeho věku reagovalo stejně.
Autor: © Mgr. Jitka Musilová