Marie Terezie - referát a prezentace


Facebook Twitter Pinterest Google + email tisk

Slovníček

Zveřejněno dne 10.7.2018


Osobnost Marie Terezie fascinuje i dnešní společnost, je toho na ní tolik zajímavého, i proto se o jejím životě dá zpracovat řada referátů a prezentací. Je možné se zaměřit jen na ni a její děti, nebo její politiku, reformy, její vztah s manželem. Následující referát i prezentace mohou sloužit jako vzor k vypracování vlastních prací.

Dětství Marie Terezie

Dne 13. května 1717 se ve Vídni narodila Alžbětě Kristýně Brunšvické a rakouskému císaři Karlu VI. první dcera, která dostala jméno Marie Terezie Valpurga Amálie Kristýna. Byla jejich druhým dítětem. Už od jejího narození bylo jasné, že pokud se jejím rodičům nenarodí syn, bude Marie Terezie jednou vládnout. Její otec totiž v roce 1713 vydal dokument zvaný Pragmatická sankce, v níž ustanovil, že pokud vymřou mužští potomci Habsburků, smí na trůn usednout i žena.

Marie Terezie neměla příliš dobrý vztah se svou matkou Alžbětou Kristýnou Brunšvickou, ta ji totiž dávala často najevo, že je pro ni nejstarší dcera jen slabou náhradou za zemřelého syna. Marie Terezie nezažila od matky moc mateřského citu, dokonce musela svou matku oslovovat "Vaše Veličenstvo", jak ji oslovovali i její poddaní, a pokud se chtěla s matkou setkat, musela nejprve požádat o audienci. Malá rakouská arcivévodkyně se vzdělávala nejen v náboženství, ale významnou složkou jejího vzdělávání byly i dějiny a výuka cizích jazyků: latiny, francouzštiny a němčiny. Stejně tak ve vyučování nechybělo ani kreslení, tanec a hudba. Její výchovu měli na starosti jezuité. Umělecké sklony, které královna od dětství projevovala, musely nakonec ustoupit státnickým záležitostem, které ji čekaly.

Marie Terezie měla tři sourozence, bratr Leopold Jan byl prvorozený, ale zemřel dřív, než se Marie Terezie narodila. Výborný vztah měla Marie Terezie se sestrou Marií Annou, dívky byly společně vychovávány a měly k sobě velmi blízko. Marii Terezii na sestře záleželo, a když se stala královnou, dovolila jí, aby se také provdala z lásky. Posledním sourozencem byla sestra Marie Amálie, která se ale dožila jen šesti let.

Manžel František Štěpán Lotrinský

Už v pěti letech se Marie Terezie seznámila se svou osudovou láskou, byl jí František Štěpán Lotrinský, který byl poslán do Vídně na výchovu. Chlapce si oblíbila nejen mladá arcivévodkyně, ale i její otec, který o něm vážně uvažoval o jako vhodném manželi pro svou dceru. Dne 31. ledna 1736 došlo k jejich zásnubám. František Štěpán se pak přesunul do Bratislavy, protože dvorský protokol vyžadoval jejich odloučení. Marie Terezie ale byla i nadále se svým snoubencem v kontaktu prostřednictvím korespondence, z níž je zřejmé, že ho již před svatbou velmi milovala. Dne 12. února 1736 došlo v Augustiniánském kostele ve Vídni k jejich sňatku. Marie Terezie měla při této příležitosti na sobě šaty zdobené zlatem a stříbrem. Oslavy trvaly několik dní. Když se Marie Terezie stala v roce 1740 královnou, okamžitě ustanovila svého manžela spoluvladařem, funkce to byla ale v podstatě jen na papíře, František Štěpán nemohl o ničem sám rozhodovat, zcela podléhal své manželce, což ho trápilo, a tak se raději stáhnul do soukromí, přišlo mu to lepší než hrát v politice druhé housle. V roce 1745 byl František Štěpán zvolen římskoněmeckým císařem i za přispění své manželky, ale ani tento titul mu nepropůjčoval žádnou moc.

Marie Terezie svého manžela příliš do politiky v její monarchii nepouštěla, a tak hledal čím se zabavit, aby příliš nezahálel. František Štěpán v sobě objevil podnikatelský talent. Zpočátku se musel vyrovnat s postojem aristokracie, že pro šlechtice se nehodí, aby podnikal. Podařilo se mu ve svém Toskánsku zavést novou výrobu, snížit daně i ochranná cla, a tím zajistit hospodářský vzestup země. František Štěpán dokázal Toskánsko vytáhnout na hospodářskou výši, díky tomu se stal finančně nezávislým na své manželce, jeho příjmy byly dokonce každý rok vyšší zhruba o milion zlatých. Ještě před jeho úspěchem s Toskánskem se mu podařilo v roce 1736 koupit v Horních Uhrách zanedbané panství Holič, které přivedl k ohromné prosperitě. V jeho podnikání mu pomohlo i to, že se na rozdíl od jiných obchodníků nebál žádat o pomoc mezi Židy, kterým vyhovovalo, že je nenutil nechat se pokřtít a ani je nezatěžoval žádnými zvláštními daněmi. Stejně tak se nebál obchodovat se svobodnými zednáři, dokonce se stal jedním z nich, přestože papež svobodné zednáře uvrhl papežskou bulou do klatby.

Jeho finanční úspěchy se Marii Terezii hodily, roku 1744 si od něj půjčila peníze na vedení války. Dala mu za to do osobní zástavy a na doživotí četné statky na území Čech. Františku Štěpánovi se podařilo příjmy z těchto statků během patnácti let dokonce ztrojnásobit. František Štěpán nakonec musel půjčovat své soukromé peníze i habsburské státní pokladně, která se díky válkám dostávala do finanční krize, nedělal to ale z čisté dobroty srdce, dostával za to vysoký úrok. Marie Terezie si dobře všímala, že její manžel to s penězi umí, a tak mu v roce 1763 přenechala celou finanční správu země. Její rozhodnutí bylo šťastné, protože se jejímu manželovi podařilo státní pokladnu stabilizovat, obrátit situaci ale úplně nestačil, protože v roce 1765 zemřel. Stejně jako ve finančních záležitostech měl František Štěpán velký úspěch i u žen, pro něž měl slabost, o čemž věděla i jeho manželka, ale musela ho přijmout takový, jaký byl.

Děti Marie Terezie

Za svůj život Marie Terezie porodila 16 dětí, z toho bylo jedenáct dcer. Těhotná strávila rakouská královna 19 let svého života, ne všechny děti donosila, podle některých pramenů prodělala císařovna asi sedm potratů. Se smrtí šesti dětí se ale musela matka vyrovnat. Na dětech Marie Terezie je dobře vidět, jak pro tehdejší společnost nebyla důležitá jména, klidně jméno zemřelého dítěte dali dalšímu potomkovi, neviděli na tom nic špatného. Dnešní doba je v tom ale jiná. Marie byla jako panovnice proslulá houževnatostí, mnoho času trávila v pracovně, kde se věnovala politickým záležitostem, vždy si ale našla čas na své děti. Pokud bylo některé z nich nemocné, zanechala svých panovnických povinností a spěchala za dítětem.

Marie Terezie byla ve výchově svých dětí velmi přísná, při jejich výchově kladla důraz na osobní hygienu a správnou stravu, chtěla, aby nebyli vybíraví a žádné jídlo neodmítali, zároveň se jí nelíbilo, když jejich strava obsahovala příliš mnoho cukru. Také se jí nelíbilo, když její děti byly příliš těsně baleny do plen, chtěla také, aby její potomci trávili hodně času na čerstvém vzduchu. Netrpěla u svých dětí umíněnost a neposlušnost. Pro děti starší šesti let začínalo také povinné pravidelné vyučování. Přestože její děti měly dostatek služebnictva, kojných, komorných, vychovatelek i učitelů, Marie Terezie na jejich vzdělávání neustále dohlížela. Některých jejich hodin (hlavně jazyků a hudby) se dokonce sama aktivně účastnila. Ráda s dětmi trávila čas, když se zrovna nemusela věnovat státnickým záležitostem, pak jim zpívala, hrála na cemballo, učila je tancovat. Společnost dětí ji pomáhala alespoň na chvíli utéct ze světa politiky. Marie Terezie si uvědomovala, že pro malé arcivévody a arcivévodkyně je důležité dodržovat denní režim, ten jim i sama organizovala. To ona určovala, kdy její děti budou vstávat, kdy půjdou spát, určovala, co, kdy a jak se budou učit i čemu se budou věnovat ve svém volném čase. Také je navštěvovala každé ráno po sedmé hodině, kde promlouvala i s jejich vychovateli. S dětmi trávila i odpoledne na procházkách, nebo projížďkách na koních. Snažila se je naučit své lásce k hudbě i divadlu, a tak s nimi nacvičovala každý rok divadelní vystoupení.

Snažila se dopřát svým dětem vše, co potřebovaly, ale zároveň je nerozmazlit, a tak její vlídná slova často střídaly i tresty a zákazy (třeba moučníků). I u ní platilo, že své potomky považovala za děti i v době, kdy už byly dospělé a měly vlastní životy. Josefovi například i jako svému spoluvládci dávala jasně najevo, že je pořád jejím dítětem a že by ji měl tím pádem poslouchat.

Nejoblíbenějším dítětem Marie Terezie byla její dcera Marie Kristýna, které se v rodině přezdívalo "Mimi", jen jí dovolila její matka provdat se z lásky. Ostatní děti využila pro svou sňatkovou politiku včetně Marie Antonie, kterou provdala za francouzského krále Ludvíka XVI., Marie Karolíny, kterou provdala za neapolsko-sicilského prince Ferdinanda. Neváhala do svých svatebních intrik zaplést i následníka trůnu Josefa II., kterého dokonce oženila dvakrát, a to s Isabelou Parmskou, do níž se ale Josef II. zamiloval, a po její smrti i s Marií Josefou Bavorskou, jíž ale Josef nenáviděl. Oženila také syna Petra Leopolda, který výhodným sňatkem získal nejen snoubenku Marií Ludoviku, s níž měl šestnáct dětí, ale i Toskánské vévodství.

Vláda Marie Terezie

Po smrti otce se Marie Terezie stala panovnicí nad habsburskými zeměmi, rakouskou arcivévodkyní, vévodkyní lotrinskou a velkovévodkyní toskánskou. Ostatní tituly, které ji náležely (jako královna uherská, markraběnka moravská, královna česká atd.), si musela Marie Terezie nechat potvrdit. Po korunovaci manžela císařem se z ní také stala císařovna-manželka, ale Marie Terezie nebyla korunována, protože v tehdejší době se manželky nekorunovaly.

Začátky její vlády byly těžké, musela se vyrovnat s tím, že si vládci okolních zemí dělali nárok na některá území habsburské monarchie. I v monarchii se našli lidé, kteří nesouhlasili s ženou na trůnu. Postupně se ale situace uvnitř monarchie uklidnila, a Marie Terezie si mohla užívat své těhotenství. Její klid ale netrval dlouho, přerušily ho spory o Pragmatickou sankci.

S nástupem Marie Terezie na trůn okamžitě souhlasila Velká Británie, Dánsko, Nizozemí. Marie Terezie doufala, že s její vládou nebudou mít problémy ani Francouzi, Bavoři, Sasové a Prusové. Její přání se ale nevyplnilo.

Bavor Karel Albrechtse rozhodl uplatňovat svůj nárok na císařskou korunu i habsburské dědičné země. Jeho nárok vycházel z toho, že byl manželem arcivévodkyně Marie Amálie, která byla sestřenicí Marie Terezie. Po jeho vzoru začali vznášet nároky na některá území habsburské monarchie i Fridrich Augusta, který byl zároveň saským kurfiřtem a polským králem, a pruský panovník Fridrich II. Fridrich II. žádal celé Slezsko a za to Marii Terezii nabízel dva miliony zlatých, záruku rakouských držav v Říši a zasazení se o titul císaře pro jejího manžela. Na odpověď na svou nabídku vydržel Fridrich čekat měsíc a den, když do té doby neobdržel od habsburské panovnice odpověď, obsadila jeho pruská armáda Slezsko. Marie Terezie se pokusila Slezsko ubránit, ale její armáda byla ve špatném stavu v důsledku nekonečných válek s Tureckem. Fridrichovi nedalo moc práce rakouskou královnu porazit dne 10. dubna 1741 v bitvě u Mollwitz poblíž Vratislavi. Prusko tak získalo velkou část Slezska a povedlo se mu ji udržet téměř dvě století. Po vzoru Fridricha i ostatní státy jako Francie, Španělsko, Bavorsko a Sasko se toužily na pruském úspěchu přiživit. Když Karel Albrecht viděl Fridrichův úspěch, odhodlal se k vlastnímu jednání. Nejprve si zajistil podporu Francouzů i saského kurfiřta Fridricha Augusta, kterého si získal příslibem celé Moravy. Pak zaútočil. Spojenci dobyli v červenci 1741 hornorakouský Linec, do konce léta se jim povedlo dorazit do Českých Budějovic. Praha náporu nedokázala vzdorovat a 26. listopadu 1741 byla dobyta. Karel Albrecht se okamžitě nechal korunovat českým králem, v čemž ho podpořilo mnoho pražských měšťanů. Marie Terezie si uvědomovala, že pokud by se k Bavorsku přidalo i Prusko, byl by to její konec, a tak se s Pruskem dohodla, že na habsburskou monarchii nezaútočí, vzdala se za to Slezska až po Kladskou Nisu. Rakouskému polnímu maršálovi se podařilo dostat se svou armádou až k Mnichovu, Karlu Albrechtovi se přestalo dařit, i jeho podpora v Čechách zeslábla, než se na něj Marie Terezie ale mohla zcela soustředit, Prusko znovu zaútočilo na Rakousko, ale Anglie jako prostředník přispěla k podepsání mírové dohody v Berlíně roku 1742, podle dohody získalo Prusko i Horní i Dolní Slezsko a kladské hrabství. Poté se podařilo Marii Terezii Karla Albrechta porazit a Prahu získala zpět pod svou nadvládu dne 26. prosince 1742. Praha byla po odchodu francouzské a bavorské armády v dezolátním stavu, ale Marie Terezie trvala na tom, že se co nejdříve nechá prohlásit českou královnou.

Když Marie Terezie "vyřešila" Prusko a Karla Albrechta, soustředila se na porážku Francie, která se zapojila do bojů jako spojenec rakouských nepřátel. Za přispění Anglie se jí to roku 1743 podařilo.

Klid zbraní ale nevydržel, v létě roku 1744 vpadl totiž pruský král Fridrich II. znovu do Čech bez ohledu na dříve sjednaný mír, podařilo se mu dobýt i Prahu, do bojů proti Rakousku se opět zapojila i Francie. Armáda Marie Terezie nebyla v bojích úspěšná, a tak byla rakouská královna donucena podepsat další mírovou dohodu s Pruskem, v níž se vzdala nároku na Slezsko. Marie Terezie si ale našla spojence v podobě ruské panovnice Alžběty I.,která cítila obrovskou nechuť k celému Prusku, ale hlavně k Fridrichovi II.

Anglie už měla ale válek s Francií dost a snažila se, aby Marie Terezie uzavřela s nepřáteli mír, byla ochotná vystupovat jako prostředník při jednáních. Marie Terezie ale zdržovala a neustále jednání odkládala, tak se Anglie s Francií dohodla na předběžném míru bez ní a habsburskou panovnici pak postavila před hotovou věc. Marii Terezii se samozřejmě vůbec nelíbilo, že byla k souhlasu donucena. Konečný mír byl uzavřen 18. října 1748.

Marie Terezie by neměla vůbec šanci čelit nepřátelským armádám bez pomoci uherských vojsk.

Žádost před uherským sněmem

Marie Terezie si byla velice dobře vědoma toho, že v boji s jejími silnými protivníky jí mohou pomoci jen Uhry. Vypravila se proto před uherský sněm do Prešpurku, který se chystala požádat o vojenskou pomoc. Zároveň potřebovala zjistit jejich postoj k Pragmatické sankci. Uhři souhlasili, cenou za jejich podporu, kterou požadovali, byla větší samostatnost pro Uhry, panovnice jim potvrdila předešlá privilegia, osvobodila šlechtu od daní, a zároveň potvrdila, že pokud zemřou potomci Karla VI., tak si mohou Uhry zvolit vlastního krále. Marie Terezie věděla, že pravděpodobnost vymření mužských potomků je malá, protože sama již měla Josefa II. a tři dcery. Marie Terezie se také nechala korunovat uherskou královnou dne 25. června roku 1741, čímž na svou stranu dostala další řadu příznivců. Uhři první část slíbené vojenské pomoci poslali na podzim 1742, armáda Marie Terezie se zvětšila na 300 000 mužů. Podruhé Marie Terezie předstoupila před sněm v září 1741, protože si uvědomovala, že její armáda již dlouho nevydrží. Na setkání se pořádně připravila, oblékla se do smutečního šatu (z úcty k nedávno zesnulému otci) a vzala s sebou svého šestiměsíčního syna Josefa. Neváhala se před uherskými šlechtici rozplakat, sdělila uherským šlechticům, že je všemi opuštěná, zbyli jí jen Uhry. Její postup zabral, získala, co chtěla, šlechtici jí vyjádřili svou podporu a slíbili, že za ni věnují své životy i svou krev. Uherští šlechtici pak poskytli Marii Terezii peníze, vojsko a dokonce uznali jejího manžela za spoluvládce Uher. Nedělali to ale zcela zadarmo, Marie Terezie ji slíbila určité politické ústupky.

Česká královna

Marie Terezie usilovala o to být českou královnou z politických důvodů. Původně se ani nezamýšlela, že by se nechala korunovat českou královnou, nezáleželo jí na tom, usilovala jen o uherskou korunu. Česká koruna se jí ani nelíbila, přišla ji nemoderní, připomínala ji šaškovskou čapku, ale na hlavu si ji i přesto nasadila ráda, protože tím jasně zrušila veškeré nároky Karla Albrechta na český trůn. Do Prahy panovnice přijela dne 29. dubna 1743 ve velkolepém kočáru po boku manžela. Den před korunovací tedy dne 11. května 1743 se konala slavnostní bohoslužba. Už od šesti zval zvon Zikmund Svatovítského chrámu na bohoslužbu o sedmé hodině jak královnu, tak i přední zemské šlechtice. Bohoslužby a korunovace se ale neúčastnili všichni zemští šlechtici, protože řada z nich byla v emigraci, nebo na venkově, kam je královna vypověděla za jejich zradu. Nevypověděla ale všechny, řada šlechticů na svůj trest stále čekala.

Korunovace mladé panovnice probíhala stejně jako korunovace její otce z roku 1723. Biskup ji pomazal svatým olejem (v korunovačním řádu Karla IV. se počítalo s tím, že pomazání musí arcibiskup provést svatým olejem na hrudi i na lopatkách, panovnice by tak musela mít zezadu i zepředu otevřené šaty a košili, což ve středověku příliš nevadilo, ale v době vlády Marie Terezie se více dbalo na cudnost. Navíc se správně arcibiskup nesměl královny vůbec dotknout. Nakonec musel olomoucký biskup tento úkon jen naznačit a dokonala ho přizvaná abatyše z kláštera svatého Jiří na Pražském hradě, navíc královnu při tom obstoupil kroužek vybraných dam, aby ji nikdo nemohl okukovat) a pak ji převlékli do korunovačního roucha, se svatováclavskou korunou, žezlem a jablkem v rukou, ji pak slavnostně uvedli na královský trůn. Účastníci korunovace pak královně provolávali sláva "Vivat Marie Terezie" a následovaly i salvy z děl, hlasy trubek a bubnů. Ovace provolávali i lidé shromáždění před chrámem. Korunovace byla pak zakončená slavností ve Vladislavském sále, kde u 12 stolů zasedlo panstvo oděné do zlata a drahých kamenů ke slavnostní hostině. Královna byla štědrá i k prostému lidu, dopřála mu zadarmo víno i nechala mezi lid házet korunovační mince.

Změna spojenců

Po válkách o habsburské dědictví si Marie Terezie uvědomila, že Anglie pro ni není pravděpodobně nejlepším spojencem, věřila, že lépe by na tom byla s Francií jako spojencem. Habsburská panovnice věřila, že s Francií po boku by se jí podařilo získat zpět Slezsko od Pruska. Navíc pokud by se Francie přidala na stranu Rakouska, ztratilo by tak Prusko svého asi nejdůležitějšího spojence. K uzavření případného spojenectví s Francií musela ale Marie Terezie nejprve překonat nepřátelství Francouzů k Rakousku i k její osobě. Velvyslanci Václavu Antonínu Kounicovi se ale nepřátelství podařilo otupit, a když vyšlo najevo, že Anglie se také odhodlala k výměně spojenců, nic spojenectví Rakouska a Francie již nebránilo, obě mocnosti se dohodly, že v případě napadení si přijdou na pomoc. Marie Terezie jistá si podporou Francie poslala svou armádu do Čech, na to Prusko zareagovalo vpádem do Saska bez vyhlášení války. Tak se opět Marie Terezie dostala do války.

Sedmiletá válka (1756 - 1763)

Fridrich II. nečekal, až na něj Marie Terezie zaútočí a sám vydal pokyn k útoku. Na počátku se zdálo, že Marie Terezie má se svým francouzským spojencem velkou naději na vítězství, ale Britové se spojili s Prusy, ti vyhráli v letech 1757-1758 proti Francouzům u Rossbachu, proti Rakousku u Kolína a Leuthenu, proti Rusku u Sarbinowa. Bojovalo se i v koloniích. I v roce 1759 se Marii Terezii ve válce příliš nedařilo, nepomohlo jí ani, že její ruská spojenkyně Alžběta zemřela a nahradil jí car Petr III., který stáhl své jednotky z bojů. Boje skončily v roce 1763 uzavřením pařížské smlouvy, která ustanovila, že Velká Británie dostane francouzská území v Kanadě i Indii a Prusko si ponechá Slezsko. Marie Terezie tak opět nezískala své Slezsko zpět.

Spoluvláda s Josefem II.

Dne 18. srpna 1765 zemřel František Štěpán na srdeční infarkt. Ztráta milovaného manžela byla pro Marii Terezii hroznou ranou. Po jeho smrti chodila Marie Terezie až do své smrti oděná jen v černém a své šperky a ostatní oblečení rozdala svým dcerám. Ostatky manžela nechala pohřbít v rodinné kapucínské kryptě, kde hodlala také jednou spočinout po jeho boku. Peníze, které po sobě František Štěpán zanechal (asi 18 milionů zlatých), použila Marie Terezie k umoření státního dluhu (asi 12 milionů), zbytek peněz nechala pro své děti.

Marie Terezie se po smrti manžela prezentovala jako zlomená vdova, která se rozhodla o státní záležitosti podělit se synem formou spoluvlády, v dokumentu ale z roku 1765 jasně stanovila, že se odmítá vzdát panování. V podstatě si tedy přála, aby starosti řešil Josef, ale moc aby zůstala v jejích rukou. To bylo ale pro mladého císaře nepřípustné, obzvlášť proto že každý měl jinou představu o vládě. Marie Terezie byla oproti Josefovi více citově založená, ovlivněná vírou, Josef naopak chladně kalkuloval a vše podřizoval prospěšnosti zemi bez ohledu, jestli to není v rozporu s právem. Josefovi se navíc zalíbily osvícenské myšlenky, které jeho matka považovala za opium a jed pro srdce a mysl zbožných poddaných.

První krize v jejich společné vládě nastala v okamžiku, kdy se Josef rozhodl začít šetřit, a proto spojil svůj dvůr s matčiným, zrušil tak řadu úřednických míst, omezil náklady na lov, dokonce snížil i počet koní v císařských maštalích, zrušil i dvorské slavnosti. Matka mu pak vyčítala, že to dělá jen proto, že nemá rad slavnosti, společnost, lov ani tanec. Marie Terezie se snažila jeho šetření zmírnit bez toho, aby jeho nařízení zrušila.

Marie Terezie nesouhlasila ani s Josefovými cestami po říši, nechápala, proč by se měl snažit o propagaci své osoby, nebo proč by měl poznávat svou říši. Josef se i přesto na cestu vydal, cestoval inkognito a nebál se přespávat v hostincích a jíst obyčejná jídla jako lid v jeho říši. Z cest po říši se Josef vracel zděšený tím, co je v jeho státě možné.

Výsledkem jeho cest bylo rozhodnutí centralizace a sjednocení správy celé monarchie, hospodářské reformy, modernizace armády. Rozhodl se, že významná místa, by neměli zastávat lidi, jen proto že mají "správný původ", ale nemají patřičné vzdělání, nikdo by podle něj neměl těžit jen z titulu.

Matka se synem se nikdy nemohli shodnout v otázkách víry. Marie Terezie vychovávaná v přísné katolické víře, vždy věřila, že vládne z Boží milosti. Josef II. na rozdíl od ní věřil, že své právo vládnout nedostal od boha ale od svých poddaných, věřil, že jako král by měl sloužit svým poddaným, ne bohu. Josef horoval navíc pro úplnou svobodu vyznání, s čímž se jeho matka nemohla smířit. Prosadil ji až v roce 1781 po matčině smrti v Tolerančním patentu.

Marie Terezie se velmi obávala, že vše, čeho svou vládou dosáhla, bude po její smrti zničeno, protože Josef byl úplně jiný než ona, domnívala se, že synova politika je odkázaná k záhubě. Přestože se nikdy nemohli shodnout na řadě politických otázek, jejich vztah byl ale jinak plný lásky, Marie Terezie syna milovala a on ji také. I přesto patnáct let jejich spoluvlády z Josefa udělalo zatrpklého muže, který se po smrti matky snažil dohnat vše, co během spoluvlády nemohl prosadit, a proto v následujících deseti letech vydal přes 6 000 dekretů.

Reformy Marie Terezie

Nejznámější reformou katolické panovnice byla změna školství, kdy výnosem z roku 1774 stanovila, že děti ve věku 6 - 12 let by měli rodiče posílat do školy. Jednalo se o první povinnou školní docházku v naší zemi. V reformách Marii Terezii pomáhal Bedřich Vilém Haugwit, který připravil daňovou reformu. Církev i šlechta měli bez rozdílu platit daně, s čímž samozřejmě obě skupiny obyvatel nesouhlasily, považovaly to za porušení svých stavovských privilegií. Marie Terezie si samozřejmě uvědomovala, že ke správnému stanovení daní musí vědět, kolik obyvatel a kolik půdy vlastně vlastní. Proto císařovna roku 1751 ustanovila 16 krajů, v jejichž čele stáli hejtmani, jednalo se o právnicky vzdělané úředníky placené ze státních zdrojů. Jejich úkolem bylo dohlížet na soupis půdy a poskytovat veřejnosti bezplatně své úkony. Jejich práce zjednodušila vyměřování daní a pomáhala zvyšovat stav financí ve státní pokladně.

Marie Terezie také nechala udělat soupis obyvatel ve svých zemích, došlo i ke sčítání domů (a jejich číslování).

Marie Terezie reformovala také ústřední orgány habsburského soustátí. Marie Terezie se snažila o reformy v oblasti nejen správy monarchie, ale i práva ve státě. Královna usilovala o to, aby sama mohla rozhodovat o státních záležitostech,

V roce 1775 vydala také Robotní patent tereziánský, ten rozděloval poddané do 11 tříd podle majetku, tento dokument byl základem pro daňové zatížení poddaných, stanovoval také délku robotního pracovního dne na 8 hodin v zimě a v létě na 12 hodin.

Marie Terezie vydala v roce zákoník zvaný Constitutio Criminalis Theresiana, který se také nazýval Tereziána, nebo hrdelní řád. Již v době svého vzniku působil ale zastarale. v tehdejší době platila presumpce viny, takže obžalovaný musel dokazovat, že trestný čin nespáchal (dnes je to obráceně, obžalovanému se musí dokázat, že čin spáchal), zároveň nesměl mít například obžalovaný obhájce. Trestní zákoník stanovoval přesná pravidla (stupně, technické podmínky i dobu) pro právo útrpné (= torturu = mučení). Mučení ale podle zákona nemohl být vystaven každý, tortura nebyla určena pro šlechtice, osoby mající vysokou hodnost (výjimkou byl velmi závažný delikt), duševně choré, osoby do 14 let, muže nad 60 let, těžce nemocné a těhotné ženy. Tortura byla nakonec ale zcela zakázána v roce 1776.

V letech 1744 - 1745 vydala Marie Terezie dekrety vypovídající židovské obyvatelstvo z Čech, Moravy i Slezska. Zdůvodnila to tím, že se Židé údajné spolčili s jejím nepřítelem. Její rozhodnutí ale negativně ovlivnilo ekonomiku v Praze, a tak musela své rozhodnutí "zmírnit", židovskému obyvatelstvu dovolila návrat, pokud zaplatí "toleranční daň". Toto královnino rozhodnutí ale nebylo jediné zaměřené proti židovskému obyvatelstvu, Marie Terezie Židy diskriminovala i v roce 1758, kdy vydala rozhodnutí o tom, že Židé musí nosit zvláštní označení.

Smrt Marie Terezie

V posledních letech života byl u Marie Terezie diagnostikován vysoký krevní tlak i rozedma plic. Habsburská panovnice se dne 8. listopadu 1780 zúčastnila lovu bažantů, kde se ale nachladila. Nakonec onemocnění podlehla dne 29. listopadu 1780. Její tělo bylo vystavené pitvě, která prokázala, že panovnici nefungovala jedna plíce. Marie Terezie po smrti spočinula po boku svého manžela a její vychovatelky z dětství, kterou nechala pochovat v rodinné kryptě. Rakousko po své panovnici truchlilo, v celé zemi se pořádaly bohoslužby a čest jí vzdávali evropští panovníci včetně jejího životního nepřítele Fridricha II. Všichni museli ocenit, že Marie Terezie, přestože to neměla jednoduché, dokázala svůj stát ubránit před nepřáteli skoro ve stejné podobě, v jaké ji předal zemi její otec. Navíc v době její smrti bylo sedm jejich potomků na sedmi evropských trůnech.

Rodokmen

Rodiče:

otec: Karel VI. Habsburský

matka: Alžběta Kristýna Brunšvicko-Wolfenbüttelská

Prarodiče:

otcova strana: Leopold I.

Eleonora Magdalena Falcko-Neuburská

matčina strana: Ludvík Rudolf Brušnivcko-Wolfenbüttelský

Kristýna Luisa Ottingenská

Potomci:

Marie Alžběta

Marie Anna

Marie Karolína

Josef II. (manželky princezna Isabela Bourbonsko-Parmská, princezna Marie Josefa Bavorská)

Marie Kristýna (manžel vévoda Albert Kazimír Sasko-Těšínský)

Marie Alžběta

Karel Josef

Marie Amálie (manžel: vévoda Ferdinand Parmský

Leopold II (manželka: infantka Marie Ludovika Španělská)

Marie Karolína

Johanna Gabriela (snoubenec: král Ferdinand I. Neapolsko-Sicilský)

Marie Josefa (snoubenec: král Ferdinand I. Neaposlko-Sicilský)

Marie Karolína: (manžel: král Ferdinand I. Neaposlko-Sicislký)

Ferdinand Karel (manželka: vévodkyně Marie Beatrice d´Este)

Marie Antoinetta (manžel: král Ludvík XVI.)

Maxmilián František

Zajímavosti

Na začátku je třeba zmínit, že celý život Marie Terezie byl velmi působivý, a vypsat vše zajímavé o této habsburské panovnici by zabralo opět mnoho kapitol s tím, že by se velká část informací již opakovala. Marie Terezie toho prožila opravdu hodně a stejně tak toho hodně dokázala, ukázala, že i "slabá" žena může být silnou panovnicí, která si nenechala nic líbit a bojovala jako lev ve snaze obhájit to, co ji právem patřilo. I přitom ale dokázala být stále ženou a hlavně matkou na sto procent. Nejenže porodila pro nás neuvěřitelné množství dětí, zároveň se ale o své děti zajímala, což v tehdejší době nebylo u šlechtičen vždy obvyklé. Marie Terezie zastávala názor, že úkolem každé ženy, tedy i panovnice, je především rodit děti a zajistit tak pokračování rodu. I v nejvyšších stupních těhotenství přitom zvládala nejen vládnout své zemi, ale i řídit svá vojska v zahraničí. Marie Terezie se tak stala první a hlavně jedinou ženou, která vládla v habsburské zemi. Byla tak jako jediná žena korunovaná českou královnou, ne jako manželka panovníka, ale jako sama vladařka.

Marie Terezie měla obrovské štěstí v lásce, směla si vzít muže, do něhož byla zamilovaná. S ním prožila jedno z nejharmoničtějších manželství. O Marie Terezie se také někdy říká, že byla velmi náruživá, ve skutečnosti to ale František Štěpán byl své ženě nevěrný. Marie Terezie o jeho pletkách věděla a trápily jí, i proto nejspíš tak usilovala o dodržování mravného chování ve Vídni, nechala proto vytvořit dokonce i speciální mravnostní policii, která pronásledovala nejen prostitutky. Trestem pro takto přistižené ženy bývalo ostříhání dohola, bičování, v některých případech i deportace na nucené práce.

Přestože jí její volba manžela vyšla, svým dcerám nedovolila vybrat si manžela, využívala je pro svou sňatkovou politiku, přestože sama prý kritizovala, když jiné dcery panovnických rodů byly bez vlastního svolení provdávány. Jedinou výjimku ve své sňatkové politice udělala u Marie Kristýny, které dovolila vybrat si manžela a provdat se tak z lásky, a u Marie Alžběty, která se mohla stát abatyší v Innsbrucku. Podobně jak jednala ohledně sňatků s dcerami, jednala i se syny, i u nich při výběru vhodných manželek rozhodoval fakt, jestli sňatkem s nimi dojde k rozšíření habsburské říše, anebo jestli se sňatkem dostanou Habsburkové na trůn cizího státu. Marie Terezie tím dosáhla toho, že se její děti dostaly na trůn sedmi různých království. Jejím dvěma synům Josefovi a Leopoldovi se dokonce povedlo stát se římskými císaři, po vzoru jejich otce i děda. Marie Terezie byla tedy dcerou císaře, za muže měla císaře a nakonec i dva císaře porodila. Císařský titul jí byl tedy zjevně souzen. Sama byla označovaná jako císařovna, přestože jí nikdy nebyla, stala se jen císařskou manželkou.

Všechny děti, které Marie Terezie porodila, měla ráda a snažila se jim dávat najevo, že jsou pro ni důležití. Snažila se tak nejspíš být opakem své matky, která ji příliš lásky nedávala. Mladičká Marie Terezie pak lásku získávala od své vychovatelky, které dokonce nechala habsburská panovnice pohřbít v rodové kryptě po svém boku.

Pro Marii Terezii byla po celou dobu jejího života velmi důležitá její katolická víra. Ve svém politikou a rodinou nabitém harmonogramu si vždy na ni našla čas. Dokonce sama osobně vyšívala jedny ze šatiček pro Pražské Jezulátko (sošku oblékaly sestry karmelitky do královských šatů, jejichž barva se střídala v závislosti na období církevního roku a církevních svátků). Jednalo se o zelené šatičky se zlatou výšivkou.

Ve vnitrostátní politice se Marie Terezie navíc často zaměřovala na své poddané, čímž se lišila od svých předchůdců, kteří se o zájmy poddaných příliš nestarali. I proto císařovna reformovala trestní právo, zmírňovala robotu a zavedla povinnou školní docházku.

U Marie Terezie se od malička projevoval nejen hudební ale i divadelní talent. Láska k hudbě i divadlu ji provázela celý život a vedla k ní i své děti.

Život Marie Terezie tragicky ovlivnila i nemoc, která je pro nás dnes považována za banální. Neštovice zabily nejen její děti Karla Josefa, Johanu Gabrielu i Marii Josefu, podlehly jim i Isabela Parmská a Marie Josefa Bavorská, manželky jejího syna Josefa. Nemoc také vzala krásu její dceři Marii Alžbětě. Onemocněla jimi i Marie Terezie, ta dokázala nemoc ale jako zázrakem přežít. Nemoc postihla i syna Josefa, i on je ale přežil.

Po smrti byla Marie Terezie pohřbena v císařské kryptě kapucínského kostela ve Vídni, jak se slušelo na příslušníky jejího rodu. Zajímavé ale je, že její srdce bylo z těla vyňato a vloženo do kovové schránky, která byla pohřbena v hrobce srdcí v augustiniánském kostele poblíž Hofburgu. Vyňaté byly i vnitřnosti, které byly uloženy do urny ve vévodské hrobce svatoštěpánské katedrály.

Film Česká televize

Zájem o informace o této habsburské monarchii stoupl po uvedení filmu Marie Terezie Českou televizí. Na filmu se podílely čtyři veřejnoprávní televize: Česká televize, rakouská ORF, slovenská RTVS a maďarská MTVA v roce 2017. Premiéru měl film dne 1. ledna 2018. Snímek bylo potřeba rozdělit do dvou celovečerních filmů. Režisérem snímku byl Robert Dornhelm. Hlavní postavu císařovny ztvárnila Marie-Luise Stockinger, jejího manžela ve snímku zahrál Vojtěch Kotek. Scénář vytvořila Mirka Zlatníková, která si při tvorbě scénáře uvědomovala, že informace, které o Marii Terezii máme, vychází z životopisů, které často sama habsburská panovnice schvalovala a někdy si i do nich informace sama vymýšlela. I proto se scénáristka rozhodla vytvořit příběh o Marii Terezii z jejího pohledu, bez ohledu na to, jestli vše, co je ve snímku, je pravda. Film zachycuje nejen politické momenty za její vlády, ale zaměřuje se také na vztah s Františkem Štěpánem Lotrinským, její rodinou a významnými osobnostmi u jejího dvora.

Bližší informace o filmu lze najít na stránkách České televize: http://www.ceskatelevize.cz/porady/11258030360-marie-terezie/

Prezentace

Prezentace o životě Marie Terezie ve formátu Microsoft PowerPoint: Marie Terezie - prezentace.

Autor: © Jitka Musilová

přílohy k článku
odkaz na článek

. Marie Terezie - referát a prezentace [online]. PravopisČeský.cz, . .




Tento článek si během posledních třiceti dnů přečetlo 10 lidí.



Facebook Twitter Pinterest Google + email tisk
přidejte sem svůj komentář

Nenašli jste zde přesně to, co jste hledali? Zeptejte se na to ostatních. Určitě Vám pomohou.
Ke svému dotazu použijte tento formulář.


Jméno
E-mail
Nadpis
Komentář
Všechna políčka formuláře je třeba vyplnit!
Připojit fotku
přehled komentářů
K článku zatím nebyl napsán žádný komentář.

články k tématu postup
klíčová slova
životopis marie terezie potomci sourozenci dětství rodina manžel války pragmatická sankce zajímavosti