Informace od učitelek češtiny

MENU

  

SLOVNÍ DRUHY

  

DIKTÁTY

  

BÁSNIČKY

  

HÁDANKY

  

Marie Stuartovna

 


Aktualizováno:

Slovníček

Skotská královna Marie Stuartovna se proslavila svým neslavným koncem, její poprava ji nesmazatelně zapsala do dějin, protože nebýt jí, nedošlo by pravděpodobně k popravám dalších králů a královen.

Předchůdce: Jakub V. (otec)

Marie Stuartovna se narodila roku 1542. Jejím otcem se stal skotský král Jakub V. a matkou byla jeho druhá manželka Marie de Guise. Král Jakub V. pocházel z rodu Stuartovců, kteří to neměli ve Skotsku příliš jednoduché. Neustále museli řešit rozpory mezi skotskými klany, kteří se byli schopni spojit jen, když šli proti králi. Tak to bylo i za vlády Jakuba V. Ten na tom nebyl dobře ani finančně, neměl dostatek peněz, nevlastnil poklad, ani armádu, neměl k dispozici tělesnou stráž, ve Skotsku nefungoval ani parlament. Vše co měl, mu darovali jeho spojenci: francouzský král a papež. Mariin otec to neměl jako skotský král příliš jednoduché, musel čelit bezohlednému anglickému králi Jindřichu VIII., který na něm požadoval reformaci Skotska, s čímž Jakub V. nesouhlasil a zůstával nadále věrný katolické církvi. Na jeho postoji měla velký vliv i jeho manželka – zapřisáhlá katolička. Problémy mu dělali i jeho skotští šlechtici, kteří využívali jeho neshod s anglickým králem a vehnali ho i do války s ním. Ve chvíli, kdy je navíc nejvíce potřeboval, ho opustili. Jakub byl nakonec Angličany dne 25. listopadu 1542 poražen v bitvě u Solway Moss. Ani v osobním životě neměl příliš štěstí, v roce 1542, tedy v době kdy mu bylo 30 let, stále neměl žádného dědice. První syn Jakub zemřel zhruba rok po svém narození. V dalším roce mu Marie de Guise porodila i druhého syna Roberta, ale i ten zemřel, dokonce již dva dny po svém narození. Nadějí se mu stalo třetí těhotenství jeho druhé manželky, která v roce 1942 čekala jejich potomka, ten se narodil dne 8. prosince, a byla to dcera, která dostala jméno Marie. Jakub se o jejím narození dozvěděl ve Falklandském paláci, kde o několik dní později zemřel. Marie se tak stala v šesti dnech svého života budoucí skotskou královnou. Ke korunovaci došlo v době, kdy jí nebyl ještě ani rok – dne 9. září 1543.

výběr z naší tvorby
pokračování článku

Námluvy

Již od chvíle, kdy se Marie narodila, se spekulovalo o její budoucnosti, anglický král Jindřich VIII. usiloval o její ruku pro svého syna Eduarda. Jejich případné spojení v manželství by ukončilo nesmyslnou válku, kterou stejně způsobovaly hlavně dynastické spory mezi anglickými Tudorovci a skotskými Stuartovci. Toto spojení se líbilo i skotským lordům. Jindřich VIII. ale požadoval, aby byla Marie již jako dítě vydána do Anglie. S tím ale zcela nesouhlasila Mariina matka, byla si vědoma toho, že Marie je poslední Stuartovec, a kdyby se jí něco v Anglii stalo, tak by celé Skotsko připadlo anglickému králi. Námluvy probíhaly v téměř válečné atmosféře. Nakonec ale došlo k dohodě, matka měla Marii poslat do Anglie ve věku deseti let. Tuto dohodu ale nepovažovali všichni skotští lordi za neměnnou, začali uvažovat o možnosti provdat Marii raději za syna francouzského krále, který byl jejich spojenec a byl jejich katolictví nakloněn. Jejich plánu nahrál i fakt, že zemřel Jindřcih VIII., a tak nemohl trvat na dodržení smlouvy. Toho hodlali skotští katolíci využít, za dodržení smlouvy se ale postavil anglický regent nezletilého krále Eduarda a došlo k bitvě mezi Anglií a Skotskem, kterou Skotsko prohrálo a bylo Angličanům vydáno napospas. Marie se měla přemístit do Anglie, ale matka ji ukryla v klášteře Inchamahome, a pak ji v roce 1547 poslala do Francie, kde byla v roce 1548 zaslíbená francouzskému následníkovi trůnu Františkovi.

Svatba

Ve Francii byla vychovávána společně s dětmi francouzského krále stranou od svého skotského doprovodu. Nedílnou součástí její výchovy bylo i studium jazyků: řečtiny, latiny, italštiny, angličtiny a španělštiny. Když jí bylo 16 let, došlo k jejímu sňatku ve slavném pařížském chrámu Notre Dame s 14letým slabým, nemocným dauphinem, který se tak stal automaticky i jejím skotským spolukrálem.

výběr z naší tvorby
pokračování článku

Nárok na anglický trůn

Do spokojeného Mariina života u francouzského dvora výrazně zasáhly události v nedaleké Anglii. Jak moc její život ale ovlivní, nikdo netušil. Ve stejný rok, kdy se Marie vdávala, zemřela anglická královna Marie známá také pod přídomkem Krvavá Marie (za její vlády bylo v procesu proti protestantům upáleno zhruba 300 církevních rebelů). Na její místo nastoupila její nevlastní sestra Alžběta (dcera Jindřicha VIII. a jím popravené Anny Boleynové). Alžbětin sporný původ ale zapříčinil rozepře mezi anglickou, skotskou i francouzskou šlechtou. Podle zastánců tohoto nástupnictví, měla Alžběta na trůn nárok, protože královo manželství s Annou Boleynovou uzavřel biskup a papež ho uznal. Naopak odpůrci se opírali o to, že král nechal manželství prohlásit za neplatné, a tím se Alžběta (i se souhlasným usnesením anglického parlamentu) stala nemanželským dítětem. Pokud by to bylo tak, a Alžběta byla levobočkem, neměla by na trůn nárok a ten by patřil Marii Stuartovně (pravnučka Jindřicha VII.), a tím i jejím francouzskému manželovi. Je tedy jasné, na čí straně stál francouzský král. Který si pro svého syna přál i anglickou korunu.

Skotská královna měla dvě možnosti, buď uznat Alžbětu za anglickou královnu, nebo si svůj dědický nárok vybojovat s podporou Francie. Nakonec si ale Marie zvolila třetí možnost, a jak ukázal čas, byla to ta nejhorší varianta. Spolu se svým manželem si Marie na příkaz francouzského krále Jindřicha II. přibrala do znaku i anglickou královskou korunu a Marie se od té doby nechávala titulovat jako královna francouzská, skotská a anglická, čímž vyhlásila svůj nárok na anglický trůn, ale tímto skončilo. Nijak ho nehájila, takže Alžbětu neohrozila, ale znepřátelila se jí, což se jí v budoucnu nevyplatilo.

Francouzská královna

Zároveň během roku 1559 ztratila Marie i svého největší spojence, francouzského krále Jindřicha II., který zemřel. Marie se tak stala francouzskou královnou a František II. králem Francie. Korunováni byli v Remeši. Ve skutečnosti ale ani jeden z nich neměl žádnou faktickou moc, protože za ně vládli strýcové Marie de Guise. Marie svého manžela měla velmi ráda, byl to její nejlepší přítel z dětství. I František měl svou ženu velmi rád, snažil se s ní strávit co nejvíce času a vyrovnat se jí v jejích oblíbených aktivitách (lov, sport), což pro něj nebylo moc jednoduché, protože byl nemocný. Lékaři navíc chtěli, aby se šetřil, stejně tak si to přála i jeho matka Kateřina Medicejská. František to ale odmítal.

Rok 1560 nebyl pro Marii Stuartovnu šťastný. Nejprve v červnu zemřela Marie de Guise. Ztráta matky jí trápila spíše z politického hlediska (matku řadu let neviděla), ta pro dceru od jejího odjezdu do Francie spravovala Skotsko a snažila se zemi udržet. Po její smrti se ale ukázalo, že země je uprostřed náboženských i politických konfliktů. Jejich řešení připadalo Marii Stuartovně a jejímu manželovi Františkovi, ten ale v prosinci roku 1560 také zemřel. Jeho ztráta byla pro Marii tragédií z osobního hlediska – ztratila milého přítele z dětství, ale i tragédií z toho politického hlediska – jeho smrtí zároveň ztratila i své postavení v Evropě. František byl navíc také jejím zastáncem proti své matce Kateřině Medicejské, která neměla Marii nikdy ráda, nelíbila se jí její povaha, přišla jí příliš nezkrotná a hrdá. Dávala jí za vinu, že se jejímu synovi Františkovi zhoršoval zdravotní stav. Jako mladá královna vdova se stala předmětem evropských královských námluv, zájem o ni projevili králové i šlechtici ze Španělska, Rakouska, Švédska i Dánska. Marie neměla ale zájem vstoupit hned do dalšího manželství. Zároveň věděla, že ji čeká výrazná životní změna.

výběr z naší tvorby
pokračování článku

V závěru roku 1560 bylo tedy jasné, že Marie ve Francii již nadále nezůstane, neměla důvod a Skotsko potřebovalo její návrat. Odjezd z Francie nebyl ale vůbec jednoduchý, vždyť tu žila 12 let, zároveň tu měla i své blízké příbuzné z matčiny strany, kteří ji podporovali a ochraňovali. Francie byla místem, které Marie milovala, a kde se cítila šťastná. Zároveň chápala, že ve Skotsku ji nečeká žádná procházka růžovým sadem, naopak skotští protestantští lordi neskrývali odpor k věřící katolické královně. Dávali přednost raději anglické Alžbětě, kterou chtěli provdat za skotského protestantského hraběte, a tím z ní udělat skotskou královnu, což i v tehdejší době bylo protiprávní. Kromě nepřátelské šlechty čekal na Marii ve Skotsku i nepřátelsky naladěný nevlastní bratr James Stuartovec, hrabě z Moray.

Cestu do rodného Skotska měla Marie naplánovanou přes Anglii, tušila ale, že problém by mohla dělat anglická královna Alžběta, ale Marie věřila, že se Alžběta spokojí s tím, že Marie neměla v plánu vymáhat svůj nárok na anglický trůn, přestože se ho ale nehodlala otevřeně vzdát. Alžbětě ale tento Mariin obojaký přístup nevyhovoval, chtěla, aby se Marie jasně zřekla svého nároku. Když tedy Marie žádala o svolení, aby směla projet Anglií, tak Alžbětina kladná odpověď byla podmíněna tím, že se Marie zřekne svého titulu. Marie to považovala za urážku, měla pocit, že Alžbětě ustoupila dostatečně, vždyť od smrti manžela nepoužila titul anglické královny a také o povolení projet Anglií žádat nemusela. Vydala se tedy na cestu i bez povolení. Netušila, že nakonec Alžběta její cestovní povolení poslala, opozdilo se o dva dny.

Příjezd do Skotska roku 1561

Marii Stuartovnu zklamalo, že ji nikdo po příjezdu do Skotska nevítal, ale vlastně ji to nepřekvapilo. Věděla, že za dobu, kdy žila ve Francii, pronikla protestantská reformace i do Skotska. Nejvlivnější muž Skotska, který byl zároveň i jejím nevlastním bratrem, patřil k zatvrzelým protestantům. Právě kvůli jeho vlivu mu Marie musela svěřit vedení státních záležitostí, bez ohledu na postoj její katolické církve k té jeho protestantské (katolictví neuznávalo protestantství, protestanty považovalo za kacíře). Po jejím příjezdu její nevlastní bratr uznal její královskou svrchovanost, stačilo mu, že to on měl skutečnou moc v zemi ve svých rukou, nevadilo mu sledovat Marii při slavnostních příležitostech. Stejně jako hrabě Moray, byl i druhý nejvlivnější muž v zemi Maitland z Lethingtonu protestantem. I on Marii uznal za skotskou královnu, vyhovovalo mu, že za její vlády měl dost volnou ruku v rozhodování jako státní tajemník.

Do sporu se Marie Stuartovna nakonec dostala s náboženským fanatikem Johnem Knoxem, lidovým kazatelem, který založil Skotskou církev, tvrdil, že kněz skotské církve je nadřazen královské moci jako ochránce božího práva. Vadilo mu, že Marie měla právo konat ve své domácí kapli katolické bohoslužby, s čímž skotský parlament souhlasil, protože jinak Marie Stuartovna zajistila všem svým poddaným úplnou svobodu vyznání. Knox přesvědčil prostý lid, a ti se postavili na odpor proti Marii, která na to z Francie nebyla zvyklá.

výběr z naší tvorby
pokračování článku

Skotsko roku 1561 – 1563

Zpočátku její vlády Marie zcela vycházela s Morayem i Maitlandem, protože jim nijak nezasahovala do státních záležitostí. Problémy neměla ani s Alžbětou, dokonce byla ochotná podepsat edinburskou dohodu, podle níž by se zřekla svého nároku na trůn. Žádala za to, ale aby jí Alžběta uznala za svou následnici. To se Alžbětě nelíbilo, i přesto ve vzájemné korespondenci se obě vyjadřovaly jako přítelkyně.

Problémy měla Marie i nadále s Knoxem, kterému se nelíbily dary z Francie, ale ani večírky, které královna pořádala, nebo se jich účastnila. Puritánům byly totiž takovéto zábavy nepřípustné.

Marie a Alžběta

V té době byly Alžběta s Marií nejžádanějšími nevěstami v Evropě. O ruku Marie se ucházeli rakouský velkovévoda, Bourboni, španělský Filip II., jeho syn Don Carlos, švédštá i dánští králové. Alžběta si uvědomovala, že Mariino manželství ji může ohrozit, a tak hrozila, že bude sňatek skotské královny s rakouským velkovévodou, francouzským, nebo španělským králem považovat za nepřátelský akt. Naopak jí vůbec nevadili Mariini protestantští nápadníci, podle Alžběty by pro Marii byl nejlepší ženich z řad anglické, nebo skotské šlechty. Ideálně protestant.

Bylo jasné, že zdánlivé přátelství mezi královnou Marií a královnou Alžbětou může trvat jen tak dlouho, dokud se jedna z nich neprovdá. Sňatkovou politiku spolu obě řešily i v korespondenci. Marie ani na okamžik nepomýšlela na to, že by Alžbětě přiznala nějaké právo zasahovat do jejího sňatku. V dopise Alžbětě děkovala anglické královně za starost a slibovala, že si nevezme žádného muže, který by Alžbětu převyšoval, pokud jí Alžběta stanoví svou následníci. Alžběta na to reagovala tak, že Marii navrhla, aby se provdala za nápadníka, kterého vybere Alžběta a ona ji pak prohlásí svou následnicí. Marie s tím souhlasila, pokud by Alžběta obrátila pořadí, nejprve ji prohlásila následnicí, a pak by se provdala za navrhovaného nápadníka. Situace byla neřešitelná, ani jedna královna nechtěla nijak ustoupit. Jednání o sňatku trvaly dva roky. Alžběta Marii navrhla za manžela Roberta Dudleye hraběte z Leicesteru, který byl jejím poddaným, pravděpodobně i milencem a navíc neměl ani kapku královské krve, takže tuto nabídku považovala Marie za rouhání.

V politice (i sňatkové) obou z nich se projevovaly jejich rozdílné povahy, Marie při rozhodováních byla především ženou, Alžběta naopak panovnicí. Oběma svým způsobem vyhovoval jejich polovičatý a neupřímný mír. U Marie to bylo dáno její pohodlností, u Alžběty určitou bázlivostí z budoucnosti.

Druhé manželství

Alžběta trvala na sňatku Marie s hrabětem z Leicesteru, ale netušila, že Mary již má jiného nápadníka, lorda Henryho Darnleyho. Ten se v únoru 1565 vydal z Londýna do Edinburghu, aby se seznámil s Marií. Setkali se dne 17. února na zámku Wemyss ve městě Fife. Marie se do něj snad na první pohled zamilovala. Ta Marie, o ní se zajímali evropští králové a knížata, se ucházela o tohoto 19letého chlapce. K tomuto sňatku bylo zapotřebí i svolení papeže, protože lord Darnley a skotská královna Marie byli v příbuzenském vztahu 4. stupně (Darnley byl poloviční Mariin bratranec skrz dvě různá manželství jejich babičky Margaret Tudorovny).

Z plánované svatby nebyli nadšení dva nejmocnější muži Skotska. Moray si přál, aby se Marie provdala do ciziny, ale mladý Darnley mu překazil plány, Moray předpokládal, že Darnley se nespokojí s formální mocí a bude si přát vykonávat královskou moc jako král manžel. K čemuž nakonec opravdu došlo. Ani lord Maitland nebyl z plánovaného sňatku nadšený, Darnley by mohl ohrozit i jeho postavení. Pomalu se kolem těchto dvou mužů formovala skupina reformovaných skotských šlechticů ochotných bránit jejich zájmy.

S touto svatbou nesouhlasila ani anglická královna, velmi ji rozhněvalo, že Marie odmítla jejího milého přítele Leicestera. Navíc ani netušila, za jakým účelem se lord Darnley vydal do Skotska. V prvním návalu vzteku dala proto zavřít do Toweru lady Lennoxovou, Darnleyovu matku. Aby se vyhnula ostudě, vyhodila spěšně i svůj poslední triumf, nabídla Marii otevřeně a závazně nástupnictví v Anglii, pokud by za manžela přijela hraběte Leicestera. Věděla, že o toto nástupnictví Marie usilovala již řadu let, a tak věřila, že jí ustoupí. Marie už ale nestála o to stát se anglickou královnou, chtěla být jen manželkou muži, do něhož se zamilovala. Alžběta z toho byla zoufalá, ona se ještě nikdy neprovdala a Marie již má druhého manžela, navíc zcela potupně odmítla nejen její nabídku následnictví na anglickém trůnu, veřejně odmítla, a tím i zostudila Alžbětina nejmilejšího přítele Leicestera. Stejně tak Marie vůbec nedbala na Alžbětin protest proti Darnleyovi.

Marie si ale prosadila svou a za Darnleye se provdala. Brzy po svatbě si Darnley uvědomil, jaký přístup k moci svatbou s Marií získal, stal se skotským králem – manželem. Tento titul mu neměl přinášet žádnou faktickou moc, tu stále držela v rukou jeho manželka. Darnley si ale dělal stále větší nároky na pravomoci, dožadoval se dokonce i spoluvlády. Marie si nakonec začala uvědomovat, že se oddala muži, který ji nebyl hoden a který si kousek po kousku bral vše, co mu v prvním vzplanutí vášně a bez úvahy dala. Nakonec se mu snažila jeho pravomoci co nejvíce okleštit. Darnley nebyl zván k zasedání státní rady, nesměl mít ve znaku královské insignie a byl degradován na prince manžela. Zastání neměl Darnley ani u skotské šlechty, která vnímala jeho násilnickou a žárlivou povahu. Jeho žárlivost naplno propukla, když nechal zavraždit Mariina oblíbeného sekretáře Davida Rizzia, kterého dokonce podezíral, že je skutečným otcem Mariina ještě nenarozeného syna. Před vraždou se dokonce spojil se spiklenci, k nimž patřil i Moray.

Rozpory v manželství

Marii smrt Rizzia rozzuřila, plně si uvědomovala, kdo to způsobil, ale potřebovala mezi spiklence vrazit klín, a k tomu se rozhodla využít svého manžela. Neuplynulo ani 24 hodin od vraždy a Marie předstírala porodní bolesti a přivolala k sobě Darnleye, tomu se líbilo, jak je pokorná a jak k němu vzhlížela, a tak jí prozradil všechny účastníky spiknutí, a dokonce jí pomohl, aby mohla utéct z moci spiklenců.

Moray byl rád, že se zbavil Rizzio, který měl na Marii velký vliv, a rozhodl se situaci ve Skotsku urovnat, navrhl proto smír. Odbojní lordi měli upustit od potupného střežení královny, a té měla být navrácena její neomezená moc. Královna pak na oplátku měla na vše zapomenout a vrahům sekretáře odpustit. Marie s tím nehodlala souhlasit, ale aby uspala ostražitost rebelů, tak s návrhem Moray velkomyslně souhlasila. Marii si povedlo utéct z moci spiklenců a Darnleye vzala s sebou. Dne 19.

ervna 1566 se jim narodil syn, budoucí skotský král Jakub. Marie si pro něj přála kromě skotského trůnu i trůn anglický. Svého syna milovala, ale k manželovi cítila už jen odpor, obzvlášť když se jí do rukou dostal jeho písemný souhlas se zavražděním Rizzia. Manžela nenáviděla, ale nemohla nechat manželství rozvést, pokud chtěla, aby se v budoucnu stal její syn dědicem anglického trůnu, a tak se rozhodla alespoň zachovávat zdání nenarušeného manželství. Dokonce by ji ani nevadilo, kdyby měl manžel milenky, ten chtěl ale jen ji.

Nejprve milenec, poté manžel

Marie náhle nemohla věřit ani Darnleyovi, ani bratru Morayovi, ale ani Maitlandovi. Zbyl jí už jen vrchní velitel Severní marky, generál poručík Skotska a zároveň vrchní velitel ozbrojené moci ve Skotsku Bothwell, který ji zachovával věrnost. Marie se do něj zamilovala a Bothwell se stal jejím milencem a doprovázel ji na všech jejích cestách. Marie si přála být s ním i za cenu toho, že by se zbavila Darnleya. Bothwell věděl, že ho Marie miluje, a tak nepochyboval, že jeho nabídku k sňatku neodmítne, stejně jako že mu neodmítne předat skotskou korunu. Věděl také, že skotští lordi budou s jejich manželství souhlasit, protože nenáviděli Darnleya. O Mariině snaze zbavit se manžela, se dozvěděli i Moray s Maitlandem a navrhli jí, že ji ho zbaví, pokud ona povolá zpět vypovězené šlechtice obviněné z vraždy Rizzia. Královna souhlasila, pokud ta forma bude zákonná a neohrozí budoucnost jejího syna.

Darnley nebyl ale hlupák a tušil, co se blíží, a tak raději setrvával v Glasgow, než by se vrátil do Edinburghu, tam ho měla přilákat Marie na rozkaz Bothwella. Darnley Marii věřil. Vydal se s ní do starého proboštství v Kirk o´Fieldu, kde se chtěl Darnley vyléčit ze své nemoci. V noci tam ale došlo k výbuchu. Údajně Darnley výbuch přežil, ale zavraždili ho v zahradě domu dne 10. února 1567. Marie byla v tu noc na plese společně s Bothwellem.

Marie byla smrtí manžela velmi překvapená, ale neudělala nic, aby smrt manžela pomohla prošetřit, ani se od ní nijak nedistancovala. Podle oficiální verze se spiklenci domnívali, že oba manželé přespí v Kirk o´Fieldu, a byla jen náhoda, že královna opustila dům dříve. Byla to ale jasná lež, protože všichni věděli, že opouští dům. Celá Evropa byla překvapená Mariinou netečností nad smrtí manžela a chtěla znát odpovědi. Její bývalá tchýně Kateřina Medicejská dokonce do Skotska vzkázala, že Francie nebude Skotsku nakloněna, dokud se nevyřeší tato vražda. Přestože hrabě Lennox před soudem přednesl svou obžalobu proti Bothwellovi, soud Bothwella neobvinil.

Marie Stuartovna ale krátce po smrti svého nenáviděného manžela musela řešit jiný problém, zjistila totiž, že je těhotná. Hodlala si vzít otce svého dítěte, který byl ale považován za vraha lorda Darnleye. Vůbec si neuvědomovala, že celé Skotsko i Evropa budou považovat tento sňatek za provokaci práva a mravů. Jako správná vdova by měla počkat se sňatkem alespoň dva roky. Společně s Bothwellem ale vymysleli plán, jak sňatek uskutečnit. Marie se dala naoko zajmout Bothwellem, a skotští lordi předstírali, že věří, že byla znásilněna. Marie si tak směla vzít milovaného Bothwella, ale ani toto manželství nebylo zrovna šťastné. Bothwell trávil noci s bývalou manželkou a nešťastná Marie v podstatě nepřestala od svatby plakat a naříkat. Zjistila, že Bothwell má dva tváře, v soukromí o Marii neměl zájem, na veřejnosti se k ní choval ale s láskou, úctou a něhou. Bothwell se snažil působit jako dobrotivý, zbožný vladař, chodil i na protestantská kázání, poníženě psal anglické královně a řada jeho dopisů mířila i do Paříže. Bezvýsledně. Podporu nikde nezískal.

Problémy se šlechtou

Bothwell nakonec královnu opustil asi tři měsíce po svatbě. Jeho útěk z královské pevnosti Holyrood využili lordi a vtrhli do Edinburgu a zmocnili se ho. Nechtěli se ale zprvu postavit proti královně a snažili se ji přemluvit, aby opustila svého manžela. Marie ale manžela milovala a odjela za ním, aby s ním žila, nebo zamřela. Lordi ji nakonec přesvědčili, aby se s nimi vrátila do Edinburghu. Chtěli, aby to proběhlo s úctou, která jí náležela jako královně, ale protestantský lid ji již nevnímal jako svou královnu a vzbouřil se proti ní. Situaci nepomohlo ani to, že královna odmítla vydat Bothwella, přestože pro to udělali vše, co mohli, dokonce se snažili vzbudit její žárlivost. Protestantští lordi ji uvěznili na zámku Lochleven. kde Marie byla obžalována z porušení zákona a z nenáležitého chování k Bothwellovi a jiným. Hrozili ji, že před veřejným tribunálem přečtou její milostné dopisy. Marie tedy souhlasila a vzdala se královského titulu ve prospěch svého syna. Nakonec ale dohodu porušily obě strany, lordi její dopisy přečetli před parlament a Marie se nepovažovala za zbavenou trůnu. Bylo jasné, že roční chlapec nemůže sám vládnout, a tak bylo nutné mu zajistit regenta, který bude vládnout za něj, dokud toho nebude malý král sám schopen. Za regenta byl zvolen Moray, který vládl ve Skotsku tvrdou rukou.

Co se stalo s dítětem královny a Bothwella se neví. Bothwell utekl do Skandinávie. I Marii se povedlo dostat z vězení. Na její stranu se postavila část Skotů, kterým se nelíbila tvrdá vláda Moraye. Její armáda byla ale v bitvě u Langside 13. května 1568 poražena a královně nezbylo nic jiného než utéct. Uprchla do Anglie, protože věřila, že jí její příbuzná královna Alžběta pomůže.

Útěk do Anglie

Alžbětu Mariin příjezd nepříjemně zaskočil. V posledním období se Alžběta skotské královny zastávala a chránila ji před odbojnými poddanými. V dopisech ji přemrštěně slibovala, že se za všech okolností na ní může spolehnout, ale nikdy ji nevyzvala, aby přijela do Anglie. Alžbětin rádce Cecil navíc v Marii spatřoval velké nebezpečí pro protestantismus v Anglii. Alžběta se rozhodla, že Marii nepřipustí ke svému dvoru, ale ani jí nedovolila odejít ze země. Držela ji tam prostřednictvím lží, falešných slibů a nejrůznějších lstí. Jejich situace byla patová. Alžběta prohlašovala, že Marii přijme, až když se očistí ze všech obvinění. S tím Marie souhlasila pod podmínkou, že soudkyní bude Alžběta. Ve skutečnosti si anglická královna moc dobře uvědomovala, že nemá nad skotskou královnou žádné pravomoci, stejně tak nemohla zahájit vyšetřování vraždy, která se stala v cizí zemi, nemohla se ani vměšovat do sporu skotské královny s jejími poddanými. Jedinou možností bylo, že se Marie sama a dobrovolně zúčastní soudního řízení. Protože měla Marie spojence ve Francii i ve Španělsku, nemohla být jen tak bezdůvodně donucena zúčastnit se tohoto tribunálu, a tak Angličané lstivě předstírali, že se lordi mají zodpovídat za svou vzpouru vůči své královně, ve skutečnosti angličtí soudci doufali, že se postaví proti královně. Moray ale svou nevlastní sestru neobvinil z napomáhání při vraždě, ale skotští lordi obvinili Bothwella. Nakonec došlo k dohodě, Marii měla být navrácen titul a svoboda, Moray si měl za to v zemi ponechat skutečnou vládu. Alžběta očekávala, že rozsudek bude pro Marii zničující, to se ale nestalo.

Život v Anglii

V období let 1569 – 1584 žila Marie v Anglii, nijak zde nestrádala, ale nebyla úplně svobodná. Zacházeli s ní jako s královnou a zároveň byla Alžběta informována o každém jejím kroku. Marie po ty léta žila tiše a klidně, ale ve skutečnosti se snažila získat zpět svobodu a vládu. Neustále kula pikle a vedla různá diplomatická jednání, která řadu jejich anglických spojenců přivedla do Toweru, nebo rovnou na popraviště.

V Marii se za tu dobu vypěstovala nenávist k Alžbětě, protože měla dojem, že jí anglická královna ukradla syna. Jakub byl vychováván na anglickém dvoře nejzapřísáhlejšími nepřáteli své matky, bylo mu vtloukáno do hlavy, že matka je pro něj cizinka a v podstatě nepříjemná překážka v cestě za skotskou korunou, která mu právem náleží. Alžběta si žádné sblížení matky se synem nepřála. Naopak Marie tuto situaci nesla těžce a svůj hněv dala v dopise Alžbětě jasně najevo.

Anglický dvůr se rozhodl, že zbaví Marii jakékoliv možnosti pokračovat v dalších konspiracích a intrikách. Marii dostal na starosti Amylas Poulet, který ve svém snažení izoloval Marii od světa. To ale nevyhovovalo rádci královny Cecilovi, protože jeho plánům vyhovovala více provinilá Marie než ta nevinná. Přál si, aby pokračovala ve svých konspiracích, ideálně aby se zapletla do spiknutí proti Alžbětě, které už probíhalo. Podíl na něm měl Filip II, který vytvořil v Evropě protianglickou spikleneckou centrálu. Rádce Cecil o spiknutí dobře věděl, ale úmyslně ho nepotlačil, hodlal ho využít ve svých plánech proti Marii. Alžbětini zastánci vytvořili inscenované spiknutí na zavraždění Alžběty s jediným cílem, zatáhnout do něj Marii. To se také podařilo, Marie dala ve svém dopisu spiklencům souhlas se zavražděním královny Alžběty. A právě tento souhlas stačil k jejímu usvědčení ze zrady.

Odsouzení a poprava

Alžběta si plně uvědomovala, že za velezradu je smrt. Necítila se dobře z představy, že by měla dát zabít v podstatě bezbrannou Marii. I proto v korespondenci žádala Marii, aby se vydala přímo jí a ne veřejnému soudu. Jen ona mohla Marii ušetřit veřejnému ponížení, odsouzení a popravy. Marie by mohla dožít někde v klidu a v ústraní. Marie ale byla vždy hrdá, a tímto způsobem nechtěla být zachráněna. Proces s Marií Stuartovnou byl od počátku zinscenován, výsledek byl jasný. Marie byla odsouzena k trestu smrti. Jediný, kdo ji mohl zachránit, byla Alžběta, ta měla právo udělit ji milost, i přesto, že byla Marie odsouzena. Alžběta to zvažovala. Nepřála si, aby si svět myslel, že Marii pronásleduje ona, chtěla, aby vina padla na anglický národ. Její váhání vyvolalo hněv u jejího národu. Až když se Alžběta ujistila, že Francie, Skotsko ani Španělsko nebudou bránit popravě skotské královny, tak s popravou tiše souhlasila. Nikdy ale nedala k Mariině popravě rozkaz.

Marie napsala anglické královně dopis v době, kdy Alžběta řešila, zda dát souhlas s popravou, v němž sepsala svá poslední přání. Přála si být pohřbena v milované Francii, chtěla spočinout vedle své matky. Zároveň si přála, aby její poprava byla veřejná, nechtěla, aby její nepřátelé tvrdili, že před smrtí konvertovala.

Sama Marie nejspíš doufala, že Alžběta její smrt nedopustí, přece jen byla královnou. Marie byla popravena 8. února 1587. Ještě před svou popravou napsala dopisy svému strýci Jindřichu III., Filipovi II a samozřejmě i papeži. Na popraviště se vydala po osmé ráno, když dokon

ila svou ranní modlitbu. Na popravišti se Marie ještě latinsky nahlas pomodlila, k její modlitbě se přidali i sloužící. Poté ji kat požádal o odpuštění za to, že ji musí popravit. Marie mu ho dala a poklekla ke špalku.. Poprava byla popsána v dobových zápisech, setnout královnu nebylo jednoduché a katovi se to povedlo až na třetí pokus. Poté chtěl její hlavy za vlasy zvednout před lidi, ale netušil, že Marie měla paruku, a tak mu její hlava upadla na zem. Jednou z posledních myšlenek, kterou královna pronesla : „v mém konci je můj počátek.“, chtěla manifestovat, že umírá jako mučednice katolické věci, že je nevinnou obětí kacířských nepřátel

Jak bylo zmíněno, poprava se uskutečnila bez Alžbětina výslovného souhlasu, a proto za Mariinu popravu svalila před světem vinu na podřízené.

Marie Sutartovana byla po popravě pochována v katedrále v Peterboroughu (východní Anglie), ale za vlády jejího syna Jakuba bylo její tělo exhumováno a pohřbeno ve Westminsterském opatství.

Autor: © Mgr. Jitka Musilová

odkaz na článek

. Marie Stuartovna [online]. PravopisČeský.cz, . .



přidejte sem svůj komentář

Něco Vám není jasné? Zeptejte se na to ostatních. Určitě Vám pomohou.
K zeptání použijte tento formulář.


Nadpis / Dotaz
Jméno
E-mail
Sdělení

Všechna políčka formuláře je třeba vyplnit!
E-mail nebude nikde zobrazen.

přehled komentářů
K článku zatím nebyl napsán žádný komentář.



Zajímavé články

Další články k tématu státní příslušnost

PravopisČeský

O nás

Kontakt

Ochrana osobních údajů a cookies

SiteMAP

RSS