Informace od učitelek češtiny

MENU

  

SLOVNÍ DRUHY

  

DIKTÁTY

  

BÁSNIČKY

  

HÁDANKY

  

Marie Antoinetta

 


Aktualizováno:

Slovníček

Marie Antoinetta je významnou historickou osobností, jejíž tragický konec ovlivnil nejen vztahy mezi obyvateli Francie, ale i vztahy mezi jednotlivými evropskými státy. Následující údaje uvedené ve článku mohou sloužit jako zdroj informací k případně tvorbě referátu či prezentace o životě této slavné ženy.

Dětství

Marie Antonie Josefa Johana Habsbursko-Lotrinskáznámá spíše jako Marie Antoinetta se narodila dne 2. listopadu 1755 ve Vídni jako patnácté dítě rakouské královny Marie Tereziea jejího manžela Františka I. Štěpána Lotrinského. Marie Antoinetta tak byla pravnučkou císaře Leopolda I. a vnučkou císaře Karla VI. Od narození jí stejně jako jejím sestrám náležel titul rakouské arcivévodkyně. Její kojnou se stala manželka soudce Constance Webrová. Svou matku Antonie, jak jí její rodina nazývala, milovala, ale zároveň z ní měla strach. Více si rozuměla s otcem, který byl veselý, laskavý a velmi dobrosrdečný. Sdíleli spolu lásku ke květinám a celkově k zahradě. Jeho smrt v roce 1765 otřásla jejím světem.

Se sourozenci si příliš nerozuměla, byli vychováváni v soutěživém prostředí, a tak na sebe často žárlili. Od většiny sourozenců jí navíc dělil velký věkový rozestup. Nejvíce Antonie žárlila na Marii Kristýnu, která měla u matky privilegované postavení, čehož si byla Antonie dobře vědoma (projevilo se to i tím, že Marie Kristýna byla jediným dítětem Marie Terezie, které se smělo provdat z lásky). Naopak velmi dobře Antonie vycházela s Marií Karolínou, která byla o tři starší. Dívky spolu byly vychovávány a trávily tak společně mnoho času.

Spolu se svými sourozenci se i Antonie podílela na určité neformální atmosféře u rakouského dvora. Všichni arcivévodové a arcivévodkyně vystupovali (zpívali, tančili) při různých akcích u dvora, kterých bylo hlavně v zimních měsících mnoho. Jejich výchova nebyla ale jen o zábavě, velkou část dne trávili arcivévodové a arcivévodkyně vyučováním. Antonie se ale často dokázala vyučování vyhnout, guvernantka ji k němu příliš nenutila a velmi jí při něm pomáhala, a tak Antonie určitým způsobem zlenivěla. Proto nebyla ještě ve třinácti letech zběhlá v historii, ale ani ve čtení a psaní. Ani její francouzština nebyla zpočátku příliš dobrá, dokud se jí neujal Abbé Vermond a nenaučil ji mluvit plynule francouzsky. Naopak velmi dobré výkony podávala v tanci, vyšívání a ve hře na harfu. Už jako malé děvče se mohla rakouská arcivévodkyně pyšnit vrozenou elegancí a půvabem.

Antonie byla považována za velmi hezkou dívku s krásnou pletí, ale i ona měla určité fyzické chyby. Mezi ně patřily její zuby a vlasy. Oboje ale dokázali odborníci napravit a Antonie se tak stala ideální adeptkou na manželku budoucího francouzského krále.

výběr z naší tvorby
pokračování článku

Marie Antoinetta a její sourozenci

Prvním dítětem rodičů Marie Antoinetty byla dcera Marie Alžběta, která se narodila dne 5. února 1737, zemřela o tři roky později dne 7. června 1740.

Druhým dítětem byla dcera Marie Anna, která se narodila 6. října 1738. Tato arcivévodkyně se dožila 51 let (zemřela 19. listopadu 1789), v rodině ji nazývali Mariannou. Maria Anna mezi sourozenci nijak nevynikala, dobré vztahy měla s Marií Karolínou a s Marií Amálií, i s bratry Leopoldem a Maxmiliánem, s Marií Antoinettou ji dělil velký věkový rozdíl, a tak neměly sestry mnoho společného. Marie Anna se nikdy neprovdala, protože v roce 1757 prodělala tuberkulózu páteře, která způsobila zkřivené držení těla, v jehož důsledku Marii Anně vznikl hrb, tím se stala pro matčinu sňatkovou politiku nevhodnou. Marie Anna svůj život zasvětila pomáhání potřebným. Angažovala se při různých dobročinných příležitostech. Po smrti matky opustila Vídeň a žila v Klagenfurtu pod ochranou představené Alžbětinek. Arcivévodkyně se nestala sice jeptiškou, ale přijímala jejich duchovní cvičení.

Třetím dítětem rakouské královny byla Marie Karolína, která se narodila 12. ledna 1740, malá arcivévodkyně se ale dožila jen svých prvních narozenin, zemřela dne 25. ledna 1741.

Po třech dcerách konečně slavilo dne 13. března 1741 Rakousko narození syna arcivévody Josefa II. Habsbursko-Lotrinského. Za život se oženil dvakrát, první manželkou se mu stala milovaná Isabela Parmská, s níž strávil tři roky, během nichž se neúspěšně snažil získat její lásku. Spolu s Isabelou měl dvě dcery: Marii Terezii, která zemřela v sedmi letech na zápal plic a Kristýnu, která zemřela dokonce hned druhý den po porodu. Po smrti manželky se jako císař musel oženit, aby měl konečně mužského potomka, manželku mu zvolila matka, vybrala jeho sestřenici druhého stupně Marii Josefu Bavorskou. Josef svou druhou manželku ale nemiloval, dokonce jejich manželství nebylo pravděpodobně nikdy naplněno. Josef II. zemřel bez mužského potomka 20. února 1790 ve věku 48 let.

Další sestrou, s níž o mnoho mladší Marie Antoinetta nevycházela, byla Marie Kristýna, která se narodila 13. května 1742. Marie Kristýna byla odmalička oblíbencem obou rodičů. Matka ji rozmazlovala a i otec jí věnoval větší pozornost než jiným dcerám. Sourozenci včetně Marie Antoinetty na ni velmi žárlili, vadilo jim, že se k nim chová povýšeně, nelíbilo se jim ani, že ji rodiče neustále chválí, jak je hezká a talentovaná. Láska Marie Terezie k této dceři byla tak obrovská, že ji dokonce matka dovolila provdat se za muže, do něhož byla Marie Kristýna zamilovaná. Bylo to poprvé i naposled, kdy Marie Terezie dovolila některému svému dítěti uzavřít sňatek z lásky. Jejím vyvoleným se stal Albert Sasko-Těšínský. Marie Kristýna zemřela ve věku 56 let dne 24. června 1798.

Další sestrou byla Marie Alžběta, která se narodila 13. srpna 1743. Jako dítě velmi milovala žerty, navíc také ráda s muži v jejím okolí koketovala. Přestože byla považována za nejkrásnější arcivévodkyni, její krása ale byla zničena neštovicemi, a tak zůstala neprovdána a po smrti matky se uchýlila do Ústavu šlechtičen v Innsbrucku, kde se také stala abatyší.

Druhým synem se stal Karel Josefdne 1. února 1745. Karel Josef byl od mali

ka považován za bystrého a šarmantního chlapce, který byl oblíbený u obou svých rodičů. Marie Terezie pro něj naplánovala budoucnost v Toskánském velkovévodství. Karel Josef ale zemřel na pravé neštovice ve věku 15 let dne 18. ledna 1761. V době smrti byl již matkou zasnouben s Marií Ludovikou Španělskou.

Dalším rakouským královským potomkem se stala dne 26. února 1746 Marie Amálie. Marie Amálie byla jednou z oblíbených sester Marie Antoinetty, s níž měla blízký vztah a zůstala s ní v kontaktu i po svatbě. Marie Amálie se zamilovala do vévody Karla Zweibrückenského, který dokonce požádal o její ruku, ale Marie Terezie ke svatbě nedala souhlas. S Marií Amálií měla vlastní plány, zasnoubila ji s Ferdinandem Parmským, který se nemohl Marií Amálii rovnat inteligencí. Marie Amálie měla několik dětí (Karolínu, Ludvíka, Marii Antonii, Šarlotu) a zemřela ve věku 58 let dne 18. června 1804.

Petr Leopoldse narodil 5. května 1747 a po smrti svého bratra Karla Josefa se stal manželem jeho snoubenky Marie Ludoviky a usídlil se v Toskánském velkovévodství, které mělo také náležet Karlu Josefovi. Petr Leopold mě se svou manželkou 16 dětí a z toho bylo 12 synů. Později se stal také římským císařem, králem uherským a českým známým jako Leopold II. Nakonec zemřel 1. března 1792 ve věku 44 let.

V roce 1748 čekala Marie Terezie další dítě, ale to se narodilo 17. záři 1748 mrtvé, jednalo se o dceru, pro niž matka vybrala jméno Marie Karolína(již druhá dcera tohoto jména).

Dne 4. února 1750 se narodila další dcera rakouské královny Johana Gabriela. Ani Johana Gabriela nepatřila k oblíbencům královské matky, té se zdála příliš svéhlavá, i přesto jí našla vhodného snoubence, tím se stal sicilský král Ferdinand I., než ale došlo ke sňatku, tak Johana Gabriela podlehla pravým neštovicím ve věku 12 let dne 23. prosince 1762.

Dne 19. března 1751 se narodila Marie Josefa. Té se v rodině říkalo Seferl. Nepatřila mezi matčiny oblíbence, protože nebyla ani hezká, ale ani talentovaná. Marii Terezii navíc přišlo, že Seferl je hrubá a neustále šíří pomluvy. Výborný vztah měla se sestrou Marií Johanou, a těžce nesla její smrt. Po smrti sestry Johany se stala ona snoubenkou Ferdinanda Neapolského-Sicilského. Ale i ona podlehla pravým neštovicím dříve, než se vdala.

Dne 13. srpna 1752 se narodila Marie Karolína. V rodině jí ale přezdívali Charlotta. Mladá arcivévodkyně byla vychovávána se svou sestrou Marií Antonií, s níž ji pojil hezký vztah. Jejím manželem se stal Ferdinand I. Neapolsko-Sicilský. Marie Karolína zemřela ve věku 62 let dne 8. září 1814.

Dne 1. června 1754 se narodil Ferdinand Karel. Už v dětství mu matka vybrala vhodnou manželku a to modenskou princeznu Marii Beatrici Ricciardu d´Este, s níž žil v Miláně. Ferdinand Karel zemřel dne 24. prosince 1806 ve věku 52 let.

Poslední královský potomek a jediný sourozenec mladší než Marie Antoinetta byl Maxmilián František, který se narodil 8. prosince 1756. Tím, že byl nejmladším synem, byl předurčen k duchovnímu životu. Byl velmistrem Řádu německých rytířů a münsterským biskupem. Zemřel 27. června 1801 ve věku 44 let.

Sňatková politika

S Antonií měla Marie Terezie plány již od jejího narození, rozhodla se jí využít k upevnění svého spojenectví s Francií. Při prvních jednáních měla několik želízek v ohni. Zájem o sňatek s mladou arcivévodkyní měl sám francouzský král Ludvík XV., ale i jeho vnuk Ludvík XVI., nakonec francouzský král ustoupil a habsburskou princeznu přenechal svému vnukovi. Oficiální žádost o její ruku obdržela Marie Terezie samozřejmě písemně, jak bylo tehdy zvykem. Rakouská královna se těšila na uzavření tohoto spojenectví, obávala se ale, aby se spojení jejich zemí nějak nepokazilo a aby k němu opravdu došlo. Vytoužené svatbě její dcery s francouzským následníkem mohl zabránit například pohlavní vývoj arcivévodkyně, která ještě ve čtrnácti letech neměla první menstruaci (to byla důležitá podmínka francouzského krále, nestál o budoucí královnu, která by nemohla mít děti). Antonie se ji ale nakonec zhruba dva měsíce před svatbou dočkala. Antonie se tak mohla vypravit do země, která se měla stát jejím domovem, a v níž se měla provdat za muže, kterého nikdy neviděla.

výběr z naší tvorby
pokračování článku

Marie Antoinetta a Ludvík XVI. (sňatek s francouzským dauphinem)

Samotnému sňatku podle dobových zvyků předcházelo i oficiální namlouvání, na které francouzský král poslal do Vídně přes sto osob. Ani Marie Terezie se nenechala zahanbit a obstarala Marii Antonii výbavu za 400 000 dukátů, což bylo pro rakouskou po válkách zchudlou pokladnu mnoho. Před cestou došlo ve Vídni v augustiánském kostele dne 19. dubna ke královské svatbě v zastoupení. Následovaly oslavy, plesy a samozřejmě rozloučení s matkou, s níž se pak mladá arcivévodkyně již nikdy nesetkala. Na hranicích obou zemí pak došlo ke slavnostnímu předání arcivévodkyně, jak velela tehdejší tradice. Antonie se musela svléci v domě vybudovaném speciálně k této příležitosti a vzdát se všeho rakouského, musela tak opustit i svého milovaného psíka Mopse. Z domu pak vycházela již ve francouzském oblečení.

Svatba půvabné rakouské arcivévodkyně s nepříliš hezkým Ludvíkem se uskutečnila dne 16. května roku1770. V době svatby bylo Antonii čtrnáct let, Ludvík byl jen o rok starší než ona. Svatba proběhla ve Versailles, Antonie přijela do paláce v deset hodin do poledne, po poledni se setkala s Ludvíkem v královském kabinetu, kde na ni čekal oblečený ve zlatě a diamantech. Společně ruku v ruce se vydali do kaple následováni králem a pokrevními knížaty. Poklekli u oltáře a arcibiskup začal slavnostní ceremonii, které přihlížel nejen král ale i celá královská rodina. Během obřadu nasadil Ludvík novomanželce krásný prsten. Došlo také k podpisu potřebných dokumentů. Po svatbě je také čekala recepce velvyslanců a slavnost v Zrcadlovém sále, který byl pro tuto příležitost zvlášť vyzdoben. Svatební hostiny se zúčastnilo asi 6 000 významných hostů. Den byl zakončen luxusními hody v novém domě Královské opery. Na novomanželku svatební den velmi zapůsobil, nebyla schopna pořádně jíst, na rozdíl od svého manžela, který s jídlem nešetřil, ani když ho jeho děd upozornil, že by se neměl před svatební nocí přejídat. Ludvík reagoval svým osobitým způsobem, odpověděl, že se mu lépe spí po dobré večeři. Jeho reakce svědčila o tom, že mladý dauphin ani netušil, co ho má o svatební noci čekat. Novomanžele mělo také čekat překvapení v podobě ohňostroje, ale tomu zabránila bouře. Po ukončení slavností následovala ještě tradiční ceremonie uvádění novomanželů do lože. Před jejich ulehnutím arcibiskup loži požehnal, král pak předal Ludvíkovi noční košili a vévodkyně z Chartres pak pomohla do noční košile i jeho novomanželce. Novomanželský pár se společně usadil do postele, aby bylo jasné, že spolu budou sdílet lože. Pak již osaměli, přihlížející opustili jejich pokoj, aby měli novomanželé šanci naplnit svou první manželskou noc. K tomu ale nedošlo, svatební noc se nekonala. Svatební slavnosti pokračovali až do 30. května, který byl ale tragický, protože při ohňostroji na náměstí Place de la Concorde zemřelo 132 lidí, kteří byli ve zmatku umačkáni a ušlapáni.

Začátek manželství

Antonie přijala po sňatku jméno Marie Antoinetta a stala se francouzskou korunní princeznou označovanou jako dauphinka. Od prvních dnů bylo jasné, že manželé toho nemají mnoho společného. Ludvík byl velmi uzavřený a tichý, Marie Antoinetta se naopak ráda bavila a nevyhýbala se žádné zábavě. I přesto spolu manželé vycházeli, Ludvík manželku svým osobitým způsobem miloval. Jejich manželství ale nebylo dlouho naplněno, což trápilo nejen Marii Antoinettou a její matku, ale celou Francii, která doufala v dědice. Marie Terezie již předtím dceru náležitě poučila a připravila na manželský život, takže Marie Antoinetta věděla, co se od ní v královské ložnici očekává. Královským palácem se samozřejmě šířily nejrůznější fámy, co je příčinou nenaplněného manželství. Nakonec situaci vyřešili lékaři, kteří přišli na to, že Ludvík trpěl fimózou (= deformace předkožky, která brání jejímu přetažení přes žalud, což buď znemožňuje erekci, nebo způsobuje, že je velmi bolestivá). Operace nebylo nic, co by Ludvíka lákalo, a tak se raději vzdával sexuálního života. Marie Terezie se snažila v této situaci dceři co nejlépe radit, doporučovala jí, aby byla neustále mírná, trpělivá a něžná, aby nedávala najevo špatnou náladu. Marie Antoinetta si těchto rad vážila a snažila se je nebrat na lehkou váhu.

K naplnění manželství došlo ale až sedm let od svatby, napomohla tomu nejen návštěva bratra Marie Antoinetty Josefa,který přijel inkognito (pod jménem hrabě Falkenstein) do Paříže, aby Ludvíkovi domluvil. Josef věděl o švagrových problémech v ložnici ze sestřiných dopisů: "Zavede do mě svůj úd, zůstane tam bez sebemenšího pohybu zhruba dvě minuty a pak jej bez ejakulace a stále ztopořený vytáhne a řekne mi dobrou noc." Mnohem větší podíl na naplnění manželství měla ale již zmíněnádrobná operace, které se Ludvík konečně podrobil. Manželství sice nebylo plné lásky, ale dá se říct, že nakonec se z manželů stali dobří přátelé. Ludvík se snažil plnit Marii Antoinettě její přání, i přesto, že často byly finančně náročné (plesy, vyjížďky, drahé oblečení).

Její manžel se stal králem v roce 1774 po smrti svého děda Ludvíka XV.

Lásky Marie Antoinetty

To že manželství není šťastné, nikomu neuniklo, všem bylo divné i to, že první dítě se narodilo až osm let po svatbě. Pařížanům navíc neuniklo, že královna se nevyhýbá koketování a že pravděpodobně hledá lásku někde jinde, než u svého manžela. I proto ji často označovali jako "necudnou Rakušankou". V manželství nespokojená Marie Antoinetta se nakonec uchýlila do náruče Axela von Fesena, který byl zpočátku její dobrý přítel a později i milenec, do něhož se francouzská královna zamilovala. Podezření z nevěry, z níž Marii Antoinettu obviňoval pařížský lid, se tedy zakládalo na právě alespoň podle jejích tajných dopisů. Dopisy, které si francouzská královna vyměňovala s tímto švédským hrabětem a které se dodnes dochovaly, jsou plné začerněných částí, nebo hustě přepsány jiným rukopisem. Dopisy se navíc tváří jako listy politického a obchodního charakteru. Původcem těchto cenzur v dopisech mohl být pravděpodobně sám Fersen, který nejspíš nechtěl nijak pošpinit královninu čest, o tom svědčí i to, že vzkazy byly psány neviditelným inkoustem a v šifrách. Dopisy navíc doručovali důvěryhodní prostředníci. Rozluštit obsah těchto různými způsoby "zašifrovaných" dopisů se nakonec povedlo Francouzskému výzkumnému středisku pro ochranu sbírek, které k tomu využilo nejmodernější rentgeny a infračervené skenery. S výsledky pak společnost seznámila britská historička Evelyn Farrová, kterou vztah mezi francouzskou královnou a jejím švédským přítelem velmi zajímal. Historička čerpala nejen ze vzájemné korespondence ale i z různých historických dokumentů, které se nacházely v archivech nejen ve Francii a Švédsku, ale i ve Velké Británii. Tato historička přišla s teorií, že nejenže měla královna se Švédem poměr, ale že on byl pravděpodobně otcem následníka trůnu Ludvíka Karla. O jeho případném otcovství se spekulovalo, již když se chlapec narodil, dokonce jeden z přátel Fersena Quintin Craufurd se o tom zmínil i ve svém dopise britskému premiérovi Williamu Pittovi a sekretáři pro zahraniční záležitosti lordu Grenvillovi. Stejně tak se předpokládalo i jeho otcovství i u princezny Sophie, která ale zemřela. Podle všeho královna nepřestala milovanému hraběti psát ani, když byla uvězněna, o čemž svědčí dopis ze 4. ledna 1792, kde se vyznávala ze své lásky. Podle obsahu dopisů byla láska oboustranná. Axel von Fersen byl pravděpodobně jediným královniným milencem.

Marie Antoinetta a její děti

První potomek francouzského královského páru se narodila až osm let po svatbě tedy v roce 1778. Jednalo se o dívku, která dostala jméno Marie-Thérése. Princezna byla označovaná jako Madame Royale, a je to také jejich jediný potomek, který se dožil dospělosti. V roce 1799 se provdala za bratrance Ludvíka Antonína Bourbonského vévodu z Angoulême, sňatkem s ním se stalo, že 2. srpna roku 1830 byla prohlášena francouzskou královnou a její manžel se stal králem Ludvíkem XIX. Jejich "vláda" ale trvala jen dvacet minut. Pak byl Ludvík donucen jako jeho otec abdikovat ve prospěch svého desetiletého synovce Jindřicha, ale ani on se k vládě nedostal. Marie Tereza Bourbonská se po jejich abdikaci vydala s manželem, tchánem Karlem (i ten byl donucen abdikovat) a synovcem Jindřichem vydala do Rakouska.

V roce 1781 se narodil následník trůnu Ludvík Josef Xaver František Bourbonský,ten trpěl vrozenou deformací páteře, žeber a plic, která mu komplikovala dýchání. Ludvík Josef se ale svého následnictví nedočkal, zemřel ve věku sedmi let na tuberkulózu.

V roce 1785 se narodil i druhý syn Ludvík Karel. Ten byl po smrti svých rodičů prohlášen králem ve věku osmi let. Fakticky ale nevládl, naopak jeho pozice se ke královskému životu ani zdaleka nepřibližovala. Ludvík byl stejně jako jeho rodiče uvězněn a zbytek života strávil ve vězení Temple, kde ho měl na starosti švec známý svou násilnou povahou. Jeho úkolem bylo krále "vychovat" v duchu francouzského lidu, k výchově využíval chlapcův dozorce hlavně bití a psychické týrání. Nakonec ale i Ludvíkův vychovatel byl popraven. Po jeho smrti se ale už o Ludvíka nikdo nestaral, žil izolován v cele, kde také ve věku deseti let nakonec i zemřel. Oficiální příčinou smrti byla tuberkulóza.

Nejmladším dítětem francouzského královského páru se stala Marie Žofie Helena Beatrice Bourbonskánarozená v roce 1786. O jejím původu se vedli dlouhé spory, nepřátelé královny tvrdili, že je dcerou královny a jejího milence švédského hraběte Axel von Fersena. Dítě ale zemřelo ani ne rok po svém narození na tuberkulózu.

Marie Antoinetta všechny své děti milovala a smrt Ludvíka Josefa i Marie Žofie ji velmi zasáhla. Vždy litovala, že nemá více dětí, přála si mít velkou rodinu, na kterou byla zvyklá z dětství.

výběr z naší tvorby
pokračování článku

Obliba Marie Antoinetty ve společnosti

Po celou dobu manželství se Marie Antoinetta nijak finančně neomezovala. Žila všemi módními výstřelky, pořádala nákladné plesy, hostiny, účastnila se různých společenských akcí jako divadel, oper, dostihů, nevynechala žádnou příležitost, kde by mohla předvést svůj půvab oděný do nejmodernějšího a nejvýstřednějšího oblečení. Stejně tak nešetřila penězi i v hazardu, kterému se ráda oddávala, netrápila se přitom tím, že často prohrávala nemalé částky placené ze státní pokladny. Marie Antoinetta byla ozdobou každé akce, které se zúčastnila, a lidé v jejím okolí ji pro její veselou povahu zbožňovali. Pro ženy byla navíc i módním vzorem, každá šlechtična se snažila napodobit její styl, ať už se jednalo o oděv, ale i účes či šperky.

Jen šlechta ale dauphinku milovala, obyčejní lidé ji naopak nadávali a dávali ji vše za vinu, vnímali její utrácení a nenáviděli ji za to. Říkali ji Madame Deficit. Náhrdelníková aféra, která nadzvedla mandle mnoha Francouzům, také utvrdila obyčejný lid o tom, že jejich názor je správný bez ohledu k tomu, že Marie Antoinetta v tomto případě byla nevinná.

Pojmem náhrdelníková aféra je myšlená údajná koupě velmi cenného diamantového náhrdelníku Marií Antoinettou, ve skutečnosti ke koupi tohoto vzácného klenotu ale nedošlo. Překrásný náhrdelník posázený 540 diamanty v hodnotě 1 600 000 livrů nechal původně vyrobit francouzský král Ludvík XV. pro svou milenku madame du Barry, než byl ale náhrdelník vyroben a on by ho stihl zaplatit, tak bohužel král zemřel. Zlatníkům, kteří šperk vyrobili, nezbylo nic jiného než najít jiného kupce. Šperk nešlo totiž z finančních důvodů rozebrat a jednotlivé diamanty prodat, nejen že by na tom nevydělali, ale prodělali by, protože kupní cena diamantů byla nižší než prodejní. Od počátku věřili, že Marie Antoinetta známá svou láskou ke krásným předmětům, koupi neodmítne. Ale i francouzské královně přišla cena náhrdelníku přemrštěná, a tak ho odmítla. Po náhrdelníku ale zatoužila hraběnka de la Motte, lákala ji představa diamantů, které by bylo možné rozprodat, a tak rychle zbohatnout. Když hraběnka klenotníky kontaktovala, tak ti ji mylně pokládali za důvěrnou přítelkyni královny a věřili jejím falešným slibům, že dokáže královnu ke koupi přemluvit. Zároveň rozehrála hraběnka hru i s kardinálem Louisem de Rohanem, který usiloval o přízeň královny a uvěřil, že by zprostředkováním této koupě mohl získat královninu náklonnost. Hraběnka mu navíc navrhla, aby Marii Antoinettě na nákup tohoto cenného šperku přispěl, a protože kardinál netušil, že je jen hraběnčin beránek a věřil, že Marie Antoinetta opravdu zamýšlí šperk koupit, tak se svou úlohou v nákupu souhlasil. Aby si ho hraběnka pojistila, zincesnovala jeho setkání s falešnou královnou (prostitutka Marie Nicole Leguayová byla Marii Antoinettě neuvěřitelně podobná), při němž jí předal svůj milostný dopis a výměnou obdržel list i od ní. Zároveň mu falešná královna předala stejně falešné pověření ke koupi náhrdelníku. Kardinál tedy navštívil i s pověřením klenotníky a žádal je "královniným" jménem o odklad první splátky, jako jistinu jim předal svých 35 000 livrů, které měli být pro královnu důkazem, že to myslí vážně. Za peníze obdržel šperk, který předal "královnině důvěrnici". Klenotník ale ještě ten den navštívil královský pár ve Versailles a tam zjistil, že vše byl podvod, královna nikdy šperk nekoupila. Kardinál po zjištění svého omylu slíbil, že šperk celý uhradí, královna na něj ale byla rozzlobena, a tak ho nechala uvěznit v Bastile, tam také skončila i hraběnka. Kardinála ale parlament nakonec osvobodil, na rozdíl od hraběnky, která za svůj čin byla odsouzena k bičování a vypálení cejchu (písmeno V označující ve Francii zloděje) a doživotnímu vězení. Ale ani ona nezůstala v Bastile dlouho, zhruba po deseti měsících se jí povedlo utéct do Anglie, kde se setkala s manželem, který měl náhrdelník s sebou, a tak jim již nic nebránilo diamanty rozprodat. Nakonec na tuto aféru nejvíce doplatil kardinál, kterému zůstal dluh (jeho rodina musela náhrdelník splácet až do roku 1863), a Marie Antoinettě, které lidé přisuzovali touhu po náhrdelníku a nedali si vymluvit, že v tom byla nevinně. Svou nevraživost jí pak dávali najevo, dokonce ji při návštěvě pařížského divadla publikum vypískalo. Marie Antoinetta se snažila tuto nenávist vůči své osobě zmírnit a stáhla se do ústraní, změna ale přišla pozdě. Po jejím uvěznění jí lidé dávali najevo svou nenávist, chodili ji sledovat do vězení se vstupenkou v ruce a prohlíželi si jí z bezprostřední blízkosti. Celá Paříž byla navíc plná jejích vulgárních a nenávistných karikatur, kde byla královna často zpodobňována jako příšera s křídly, dvojitým ocasem a zahnutými dlouhými drápy.

Po narození dětí už Marie Antoinetta trávila dost času i v klidném rodinném prostředí, ale i tyto milé rodinné chvíle střídaly nákladné večírky. Spokojená byla v Malém Trianonua ve vesničce Hameau, kterou sama nechala vytvořit v rozsáhlém parku ve Versailles. Vesnička sloužila Marii Antoinettě a jejím dětem k návštěvám, které byly dost časté. I návštěvy této farmářské vesničky probíhaly ale podle přísných pravidel zámeckého protokolu.

Výdaje Marie Antoinetty byly financovány ze státního rozpočtu, stejně jako ostatní náklady na královský dvůr. Tyto náklady odpovídaly zhruba desetině ročního státního rozpočtu, takže nebyly příčinou bankrotu Francie, což obyčejní lidé příliš nechápali, viděli, že se jimi pracně vydělané peníze rozmařile utrácejí a to jim k jejich protestům stačilo. Ve skutečnosti velká část peněz ze státní pokladny šla na podporu amerických kolonií v jejich boji o nezávislost na Velké Británii. Problémová byla taky neschopnost jak ministrů, tak krále prosadit si zdanění šlechty. Ta se proti tomu postavila a neumožnila tak zlepšení stavu státní pokladny. Je třeba ale říci, že ani Ludvík a ani Marie Antoinetta se příliš o politiku nezajímali, stejně tak je netrápily problémy obyčejných lidí. Královnino nepochopení problémů prostého lidu způsobilo, že jí mylně byl připisován citát "Když nemají chleba, ať jedí koláče.", který ve své knize Vyznání Jean-Jacques Rousseau připsal "známé princezně". Ve skutečnosti ale v době vzniku knihy byla Marie Antoinetta ještě dítě, a tak jí citát nejspíš nepatřil, pravděpodobně ho mohla ve své bezelstnosti vyslovit některá z jejich starších sester. Nenávist většiny společnosti k rozmařilému královskému životu symbolizovanému životním stylem Marie Antoinetty vedl k Velké francouzské revoluci.

Revoluce

Přestože francouzská královna Marie Antoinetta v srpnu roku 1788 podporovala návrat Jacques Neckerado funkce ministra financí (Jacques Necker byl pařížský bankéř, který se v roce 1777 stal ministrem financí, ale usiloval o zlepšení finanční situace bez vypisování nový daní, čímž zemi ještě více zadlužil. Chtěl také omezit moc královských úředníků, kvůli čemuž byl odvolán. Po svém návratu do funkce podporoval svolání generálních stavů a snažil se přijít na řešení, jak spojit rozdělenou francouzskou společnost. Opět byl za svoje postoje později odvolán, což přispělo k začátku revoluce). Stejně tak Marie Antoinetta schválila koncesi dvojité reprezentace třetího majetku. Prostý lid ale tyto její postoje neocenil, navíc ji vnímali jako zastánkyni reakční koterie královského bratra Karla. Následující měsíce se politice nevěnovala, veškerá její pozornost patřila nemocnému synovi, který ale své nemoci podlehl.

Rok 1789 byl pro Francouze krizový, jak moc si ale královský pár ani zpočátku neuvědomoval. Při řešení revoluce se Marie Antoinetta ukázala jako silnější osobnost než její manžel. Když rozbouřený dav nespokojených Pařížanů zaútočil dne 14. července 1789 na vězení Bastilu, snažila se přesvědčit svého manžela, aby se uchýlil se svou armádou do Metzu. V tom ji ale manžel neposlechl, na její radu naopak Ludvík dal, když mu radila, aby odolal pokusům revolučního národního shromáždění o zrušení feudalismu a omezení královských výsad. Její vliv na krále si národní shromáždění dobře uvědomovalo, a tak o ni vznikaly nepřátelské články, které ji ukazovaly jako rozmařilou, zhýčkanou a sobeckou ženu (právě v tuto dobu ji byl připisován již zmíněný citát: "Když nemají chleba, nechte je jíst koláč!). Tlak na královskou rodinu byl obrovský, nakonec rodina opustila Versailles a odjela do Paříže, kde je revoluční hnutí zajalo. Pro Marii Antoinettu nastaly zlé časy, její přátelé buď opustili zemi, anebo skončili v Bastile, řada z nich byla popravena. Marie Antoinetta ale neztrácela odvahu a držela rodinu při sobě ve všech zlých časech, které rodinu čekaly.

Vzhledem k Ludvíkově nerozhodnosti byla Marie Antoinetta ta, která se snažila dostat rodinu do bezpečí. V květnu 1790 se vydala za významným členem národního shromáždění vikomtem de Mirabeau, který stále doufal, že se mu podaří obnovit královskou autoritu. Marie Antoinetta mu ale zcela nikdy nedůvěřovala a navíc král odmítl uvažovat o tom, že by způsobil občanskou válku, ke které by plány Mirabeau vedly. Podporu královna hledala také u royalistů v provincích a přátel mimo Francii. Za podpory těchto přátel a s pomocí švédského hraběte Hansa Axela von Fersena, francouzského aristokrata Ludvíka Augustého Le Tonneliera de Breteuila a dalších se jim podařilo opustit Paříž 20. června v noci. Revoluční síly je ale ve Varennnes zadržely 25. června a vrátily je zpět do Paříže.

Fiasko s neúspěšným útěkem královské rodiny se Marie Antoinetta snažila zachránit tajnými jednání s představiteli ústavních monarchistů v Ústavním shromáždění (Antoine Barnave, Theodor a Alexandr de Lameth). Ti chtěli kontrolovat pokrok republikánství a potlačit revoluci. Spolu s královnou usilovali o to, aby ústavní úprava států byla realizovaná tak, aby posílila výkonnou moc krále. Zároveň tuto úpravu měl Ludvík schválit. Šlo jim i o to, aby se emigranti vrátili do vlasti a zabránili císaři Leopoldovi II. (bratr Marie Antoinetty), aby byl zavázán ke křížové výpravě proti Francii. Královna opět ale spojencům zcela nedůvěřovala, přestože souhlasila s přijetí ústavy králem, ale raději varovala Leopolda II. Její dvojí chování podporovalo pacifickou politiku ústavních monarchistů, ale zároveň i agresivní požadavky na návrat ke starému režimu od emigrantů. Marie Antoinetta i nadále udržovala kontakty s Rakouskem, přestože v dubnu 1792 vstoupila Francie do války s Rakouskem. Její kontakty tak považovali Francouzi za zradu a nenávist k ní dali najevo tím, že začali bourat paláce Tuileries a nakonec zcela svrhli monarchii a vyhlásili republiku.

Marie Antoinetta byla poté uvězněna spolu s princeznou de Lamballe, která byla královně po celou dobu královně věrná. Její věrnost jí ale stála život, odmítla totiž přísahat proti monarchii, a tak byla popravena a její hlavu rozbouřený dav napíchl do výklenku Marie Antoiinetty, aby bývalá francouzská královna spatřila, jak dopadla její věrná přítelkyně. Snažili se tak královnou otřást.

Ludvík byl popraven na příkaz Národního shromáždění v lednu 1793 a královna byla od srpna do října v izolaci. Ale ani věznění hrdou královnu nezlomilo. K manželovi i přes jejich neshody chovala úctu, a tak po jeho smrti oblékala šaty jen černé barvy, která ovšem byla za republiky zakázaná.

výběr z naší tvorby
pokračování článku

Poslední dny Marie Antoinetty

"Byla jsem královnou, a vy jste mi vzali mou korunu, manželkou, a vy jste zabili mého manžela, matkou a vy jste mě připravili o mé děti. Zbyla mi jen má krev, vezměte si ji, ale nenechte mě trpět dlouho." To Marie Antoinetta prohlásila poté co u soudu, přečetl prokurátor její obžalobu.

Vězení v Templu, kam byla Marie Antoinetta zavřená, bylo v hrozném stavu. Královnu čekal hlučný, plesnivý žalář, plný kouře, krysí moči a špatné hygieny.

Tělesný i duševní stav královny se během věznění horšil, královna hubla, vlasy jí šedivěly a vypadávaly, byla velmi bledá a často krvácela. Trpěla nedostatkem soukromí, neustále s ní byli v cele dva dozorci, kteří měli za úkol ji sledovat. Nesměla si krátit čas šitím, ani pletením. Často jen seděla, sledovala ruce, otáčela prsteny. Když už nemohla, škubala tapety a vytahovala z nich nitě, které pomocí špendlíků přeměňovala v jednoduchou krajku.

Období kolem 2. srpen 1793

Marie Antoinetta dorazila do vězení Temple v Paříži ve tři hodiny ráno, poté co ji vytrhli z náručí své dcery Marie Terezy a její švagrové Madame Elizabeth. Syn Ludvík Karel jí byl odebrán již o měsíc dříve. Marie Antoinetta byla rychle eskortována do cely pod úrovní vězeňského nádvoří. Zděná podlaha byla pokrytá bahnem a vodou pocházející z nedaleké Seiny prosakující ze stěn (když bylo v Seině málo vody, tak stěny vězení vyschly a Marie Antoinetta mohla na nich pozorovat staré tapety zdobené, ironicky, kosatcem.). Královna upřeně sledovala holé zdi, našla v nich zabodnutí hřebík a na něj zavěsila své hodinky, a pak se natáhla na svou postel, kterou byla skládací dětská postýlka, věznitelé se domnívali, že ta je dostatečně dobrá pro královnu.

"Nejvíce infikovaná cela s několika krovy ze slámy jako postel," poznamenal dozorce, "to je vše, co je potřeba." Královnini strážci ale nebyli bez soucitu. Toussaint a Marie Anne Richardsovájí dokonce poskytli alespoň malý komfort v podobě polštáře, malého stolu se dvěma židlemi, dřevěnou krabičku s práškem a cínovou nádobu s pomádou. Marie Antoinetta a její dozorci byli ale pod neustálou kontrolou stráže (odděleni pouhou zástěnou od královny), která celý den pila, kouřila a hrála karty.

Když královna požádala madam Richardsovou o čerstvé oblečení, dozorkyně se neodvážila její přání splnit, protože se obávala přísných rozkazů revoluční vlády. Nicméně ale když si Madam všimla, že čepec Marie Antoinetty už dlouho nevydrží, riskla to a požádala pro ni o nový. Vládní úředníci žádost kupodivu vyslyšeli a královna obdržela dva úplně nové čepce (díky přesným záznamům úředníků, které se dochovaly dodnes, víme, že vládu stály 7 livrů). Úředníci si ale vzápětí uvědomili, že kdyby museli královně kupovat novou garderobu, že by se jim to finančně nevyplatilo, a tak poslali policii, aby vyhledali oblečení, které dříve patřilo královně, a předali jim ho. Hodlali tak ušetřit na pořizování nových věcí.

Královna se v cele trápila, což si uvědomovala i Madam Richardsová, a tak k ní jednou přivedla své nejmladší dítě Fanfana. Byl to okouzlující chlapec s krásnými vlasy a modrými očima, údajně královnu přemohly emoce, když jej spatřila, objímala ho a líbala. Zároveň vzpomínala na vlastního syna ve stejném věku, jako byl Fanfán, a který byl také uvězněn ve vězení. Přiznala jim, že na něj myslí ve dne, v noci. Královnu tato příhoda silně zarmoutila, až raději zůstávala ležet. Madam Richardsová svěřila vězeňské služce Rosalii, že syna by do vězení za královnou raději už nepřivedla, aby ji i nadále netrápila. Madam by ale stejně k tomu ž nedostala příležitost. Nedlouho poté byla doba jejího a manželova strážení u královny zkrácena. Dne 28. srpna 1793 totiž royalista Chevalier z Rougeville upustil v královnině cele karafiát, v němž byla ukryta tajná zpráva. Marie Antoinetta později dosvědčila, že zpráva obsahovala tyto věty "Co uděláte? Jaké máte plány? Byl jsem ve vězení, ale zázrak mě zachránil. Přijdu v pátek."Součástí zprávy byla i nabídka peněz, pravděpodobně jako úplatek pro stráže, a slib, že se v Pátek Rougeville vrátí. Královna špendlíkem naznačila odpověď "Jsem stále na dosah. Nemohu s nikým mluvit. Věřím vám. Přijdu." Jednalo se o první incident, který se proslavil jako Karafiátová aféra(plán jak pomoci královně k útěku) a který mohl být úspěšný. Rougeville se vrátil v pátek, aby eskortoval královnu do bezpečí, ale strážce, který byl podplacený, náhle zastavil královnu v poslední minutě před opuštěním místnosti. Co ho k tomu vedlo, se dodnes neví. Spiknutí tak selhalo a královna skončila opět ve své cele. Úřady účastníky vyslýchala, ale královna si dala dobrý pozor, aby nikoho neobvinila. Důsledkem ale bylo, že manželé Richardsovi byli zbaveni svých povinnosti a uvězněni za nedbalost. (Propuštěni byli po královnině popravě a vrátili se zpět do práce. Madam Richardsová se opět snažila pomáhat vězňům. Jeden z nich odsouzený na dvacet let, ji ale bodl do srdce nožem, když mu podávala misku s polévkou).

Období kolem 21. srpen 1793

Manžele Richardsovi nahradil pan Bault a jeho manželka. Oba si uvědomovali, že strážit královnu je obrovská zodpovědnost, ale zároveň Marii Antoinettě dlužili, protože je podporovala v době, kdy byla královnou. A když pár zjistil, že místní brutální správce je odvolán na jiné místo, požádali o jeho pozici a také ji získali. Chtěli své patronce pomoci, jak nejvíce to bylo možné. Nemohli jí nakupovat jídlo, jak se to dělo dříve, dodavatelé museli totiž projít vězeňskými kontrolními stanovišti při dodávkách jejich zboží. I přesto madam Baultová jí nechávala připravit jídlo ze surovin tajně zakoupených od blízkých prodejců místo vody a chleba, které měla Marie Antoinetta podle rozkazu dostávat. Stejně tak nechala královně každý den přinášet čistou vodu z Arcueil, protože voda ze Seiny byly infikovaná a královna nepila ani víno. Její manžel byl ale mnohem opatrnější, dokonce vězeňské služce Rosalii vzal stuhu, kterou dostala od královny, jen aby se nikdo z nich nedostal do problémů. Jeho reakce Marii Antoinettu na jednu stranu mrzela, ale zároveň ji chápala. Byla ráda, že se odvážil stát se jejím správcem, když věděl, že rodina bývalého správce sedí ve vězení. Bault ale i pro ni zkoušel riskovat, když byla královně v cele zima a požádala o bavlněné povlečení na postel, odvážil se Bault o něj požádat žalobce, který mu údajně řekl, že by za tuto žádost zasloužil gilotinu.

Poslední dny: 16. říjen 1793

Dohled manželů Baultových netrval ale dlouho. Zdlouhavý proces začal 15hodinovým zasedáním dne 14. října a 24hodinovým zasedáním 15 - 16. října. Po 10 týdnech ve vězení byl konečně v půl páté ráno vynesen verdikt: smrt gilotinou. Královna na toto rozhodnutí nereagovala jediným slovem. Po vynesení rozsudku byla odvedena zpět do své cely, kde požádala Baulta o pero a papír. Napsala dopis Madam Elizabeth, sestře krále: "píši vám, má sestro, naposledy. Byla jsem odsouzena, nikoliv k ohavné smrti, která čeká jen na uličnice, ale jít a vrátit se k vašemu bratrovi. Nevinný jako on, doufám, že ukážu stejnou pevnost jako on v jeho posledních okamžicích. Hořce jsem truchlila, když jsem opouštěla mé ubohé děti. Víte, že jsem tu byla pro ně a pro vás - vás, kteří jste svým přátelstvím obětovali všechno, abyste byli s námi." Údajně když královna dopsala dopis, políbila opakovaně každou stránku a složila je a předala Baultovi. Ten ale dopis nemohl předat, četník, který stále před budovu mu dopis zabavil a Elizabeth tak dopis nikdy nedostala.

Smrt francouzské královny

Poprava se nijak neodkládala. V 11 hodin ráno dne 16. října 1793 se objevil popravčí Sanson. Podle paní Baultové, když stříhal královniny vlasy, dával si lokny jejich vlasů do své kapsy. "Viděla jsem to." řekla paní Baultová "A přeji si, abych ten pohled nikdy neviděla." Královna se na svou poslední cestu pečlivě oblékala, při převlékání do vybraných šatů ji pozoroval dozorce, což se nelíbilo královnině služebné, která se před královnu postavila, aby ji bránila před až příliš zvědavým pohledem.

V půl jedné byla Marie Antoinetta přivezena pod gilotinu na Place de la Revolution (dnes známé jako Náměstí svornosti). Marie Antoinetta na sobě měla bílé šaty, bílou čepici s černou stuhou na hlavě a v ruce držela bílý kapesník, který pak podala katu Henrymu Sansonovi se slovy: "Otřete mi tu gilotinu, ať mi nezamaže límeček." S rukama svázanými za sebou vystoupila na lešení pevným a důstojným krokem, jako kdyby se chystala uvést na místo trůn na boku svého manžela. Cestou ji provázely výkřiky, pohledy, smích ale i lítost lidu. Královna cítila jistě velké ponížení. Když se dostala k lešení, neúmyslně šlápla na nohu kata. "Promiňte," zdvořile se mu omluvila. Když poklekla, vykřikla napůl slyšitelnou modlitbu, pak zvedla pohled a podívala se na věže Templu: "Adieu, opět mé děti," řekla "Jdu za vaším otcem." Poprava se nijak neodkládala, po pádu královniny hlavy dav volal "Vive la République!"= Ať žije republika! Lidem nenáviděná francouzská královna skonala ve věku 37 let.

Dcera Marie Antoinety Marie Tereza neměla o popravě matky tušení. Ve své místnosti ve vězení napsala na zeď: "Marie Tereza je nejvíc nešťastná bytost na světě. Nemůže získat žádné zprávy o své matce, ani se s ní nespojila, ačkoli jí tisíckrát žádala... Žij, má dobrá matko! Kterou miluju velmi, ale o které neslyším žádné zprávy. Ó můj otec! Dívá se na mne z nebe, život byl k ní krutý. Ó můj bože! Odpusť těm, kteří mou rodinu nechali zemřít."

Ve stejném vězení byl také osmiletý Ludvík Karel. O jehož osudu měl rozhodnut Revoluční výbor, ten ale nevěděl co s ním, nechtělo se jim popravit osmiletého chlapce, ale zároveň si uvědomovali, že chlapec má nárok na trůn. Situace byla zapeklitá a vyřešila se až smrtí malého Ludvíka Karla.

Zajímavosti

Marie Antoinetta se proslavila svou zálibou v nákupech drahého a okázalého oblečení. Ve svých modelech se ráda předváděla na večírcích, které často sama pořádala. Při večírcích se nevyhýbala nejen tanci, ale i hazardu a konzumaci jídla.

Její šatník je kapitolou sám o sobě, v Národním archivu v Paříži se objevila publikace obsahující vzorník šatů Marie Antoinetty z roku 1782. Tento vzorník nevedla Marie Antoinetta ale markýza Geneviéve d´Ossun (dvorní dáma královny, která měla královnin šatník na starosti). V tomto sešitě jsou popsány jednotlivé šaty, součástí popisu jsou i vlepené výstřižky použitých látek, ceny jednotlivých látek i jména švadlen, které šaty ušily. Tehdejší móda byla často inspirována Egyptem, antikou ale i Pohádkami tisíce a jedné noci. Na rozdíl od královny její dvorní dáma pro sebe nevyžadovala nejluxusnější šaty a plně si uvědomovala, jak moc nákladný je královnin šatník. Nejčastěji královnu oblékala Mille Rose Bertinová, s jejímž postupem ale madame d´Ossun nesouhlasila. Nelíbilo se jí, že ta nikdy nerozepisovala ceny jednotlivých položek, z nichž se šaty skládaly, a zachycovala vždy jen celkovou sumu za šaty. V sešitu byly i soupisy nejrůznějších dodavatelů, objevili se zde nejen švadleny a krejčí, ale i obuvníci, kadeřníci, parukáři, dodavatelé parfému, i pudrů.

Na ukázku, co si královna pořizuje za oblečení, může sloužit soupis šatů, které si koupila na jaře roku 1782. Královna v tu dobu utrácela za čtvery šaty s velkou krinolínou, za čtrnáct polonéz, dvacet osm císařských kabátů. V tu samou dobu se součástí jejího šatníku stala i zlatem vyšívaná mušelínová róba, kterou dostala od své matky Marie Terezie.

Na prezentaci nových šatů si nechávala královna vyhradit vždy celé dopoledne. V tu dobu jí byly vždy předvedeny nejrůznější šaty i krinolíny různých stylů a určené pro různé účely (na ráno, přes den, večerní róby).

Když se královna rozhodovala co si vzít na sebe, měla na výběr z neuvěřitelného množství šatů, a tak jí její vrchní královna vždy přinesla vzorník látek a z něho si královna vybírala, které šaty si ten den vezme na sebe. Samozřejmě královna nenosila jedny šaty celý den. Jiné šaty měla na dopoledne, jiné na oběd, úplně odlišné měla na večer.

Film o Marii Antoinettě

Osud Marie Antoinetty inspiroval řadu umělců. Její postava se objevila v nejednom historickém filmu o této době, a zároveň o ní samé byla natočena také pěkná řádka filmů. Jedním z nich je film z roku 2006 s názvem Marie Antoinetta. Režisérkou tohoto snímku byla Sofia Coppola, a hlavní roli královny si zahrála Kirsten Dunst. Snímek zachycuje jak její život v Rakousku, tak i její příjezd do Francie a následný život jako francouzské královny. Filmu se nevyhnuly historické nepřesnosti, ale jinak je to působivý snímek o životě této francouzské královny. Objevuje se zde i scéna z hranic zemí, kde se rakouská arcivévodkyně musela symbolicky zřeknout všeho rakouského (i svého milovaného psa).

Příběh Marie Antoinetty je zpracován také ve filmovém snímku z roku 2012 s názvem Sbohem, královno, kde Marii Antoinettu ztvárnila Diane Kruger. Režisérem filmu byl Benoît Jacquot.

Postava francouzské královny Marie Antoinetty je také ve filmu Aféra s náhrdelníkem. Režisérem snímku byl Charles Shyer a postavu královny zahrála Joely Richardson.

Dalším filmovým snímek byla Marie Antoinettaz roku 1938, který režíroval W. S. van Dyke, v němž hrála Norma Shearer a Tyrone Power.

Snad nejstarší film o popravené královně byl natočen v roce 1923 režisérem Rudolfem Meinertem a královnu ve snímku Marie Antoinetta: Život královnyztvárnila Diana Karenne.

I Německá televize vytvořila dokument o této panovnici s názvem Marie Antoinetta: z trůnu na popravištěz roku 2004.

Obsahy těchto filmů i hodnocení diváků je možné spatřit na stránkách československé filmové databáze www.csfd.cz

Kniha

O Marii Antoinettě byla napsána také řada knih. Například: Já, Maria Antoinettaod Juliet Grey, Marie Antoinetta: Strmý pádod Juliet Grey,Marie Antoinetta: Dny slávy, dny smutkuod Juliet Grey, Zpověď Marie Antoinettytaké od Juliet Grey, Tajný deník Marie Antoinettyod Carolly Erickson, Marie Antoinetta: Nebezpečné známosti nezralé královnyod Michel de Decker, Marie Antoinettaod Stefana Zweiga.

Muzikál

Osud této královny inspiroval i český muzikál s názvem Antoinetta - královna Francie. Tento muzikál uvedla společnost Musical Production v divadle Hybernia. Muzikál už vidělo asi 70 000 diváků. Režisérem muzikálu byl Radek Balaš. Libreto k němu vytvořil i Jiří Hubač, hudbu napsal Jiří Škorpík a texty písní Pavel Vrba. V hlavní roli francouzské královny se předvedla i Iva Marešová. V roli Ludvíka se alternují Michal Novotný a Roman Vojtek, královnina milence Axela von Fersena hrají Peter Strenáčik a Dušan Vitázek. V muzikálu zazní písně: No tak jezte koláče (zpívají Kamelot, Fouquier-Tinville, Théroigne De Méricourt, Honoré De Mirebeau a francouzský lid), Adieu, dnešní oběde (Ludvík XVI. A jeho sekretář), Zůstaň, noci dlouhá (Marie Antoineta, markýza de Tourezl, Axel von Fersen), Když řekneš všechno (Marie Antoinetta a Axel von Fersen), Abych z vás nudou neumřela (Marie Antoinetta a Ludvík XVI.), Volnost, rovnost, bratrství (Kamelot, Honoré De Mirebeau, Théroigne De Méricourt, Fouquier-Tinville a komuna v ulicích Paříže), Vabank (Marie Antoinetta a Axel von Fersen), Půjde to I. (Théroigne De Méricourt, Honoré De Mirebeau, Fouquier-Tinville a komuna v ulicích Paříže), Etiketa (Marie Antoinetta, Marie Terezie Charlotta, Ludvík Karel, markýza De Tourzel, sekretář jeho Veličenstva a dvořané v Trianonu), Majestát (Ludvík XVI. A jeho sekretář), Královský pluk(Axel von Fersen a vojáci švédského regimentu), Velitel (Ludvík XVI. a Axel von Fersen), Lásku vám dát nedovedu (Marie Antoinetta a Ludvík XVI.), Kronika I. (Sekretář jeho veličenstva), Bastila/Můj lid je dobrý (Ludvík XVI. a komuna v ulicích Paříže), Váš muž nic nepochopil (Axel von Fersen), Adieu, Zámečku (Markýza de Tourezl a dvořané v trianonu), Ať žije král (Fouquier-Tinville a francouzský lid před branami Versailles), Je konec vlády (Výbor pro všeobecné blaho), Kronika (Sekretář jeho veličenstva), Na místo vivat, hanba jí (Marie Antoinetta), Revoluce (Axel von Fersen), Jak utíkat(Ludvík XVI.), Strážci lidu (Vojáci revoluční gardy), Zatčeni ve Varennes (instrumentální hudba), Ludvík Kapet (Poštmistr Drouet), Fersenův útěk (instrumentální hudba), Půjde to II. (Théroigne De Méricourt a komuna v ulicích Paříže), Nomen omen (Marie Antoinetta), Půjde to III. (Théroigne De Méricourt a komuna v ulicích Paříže), Závěť (Ludvík XVI.), Nic jako člověk, nic jak král (Ludvík XVI.), Taková drzost (Občan Drouet a občan Simon), Marseillaise (dívka a francouzský lid před revolučním tribunálem), Žaluji (Fouquier-Tinville, soudci a francouzský lid před revolučním tribunálem), Spojeni vzpomínkou (Axel von Fersen), Nenechte ani slzu skanout (Občan Hébert), Co zbývá nám (Marie Antoinetta), Poslední cesta (instrumentální hudba).

Autor: © Mgr. Jitka Musilová

odkaz na článek

. Marie Antoinetta [online]. PravopisČeský.cz, . .



přidejte sem svůj komentář

Něco Vám není jasné? Zeptejte se na to ostatních. Určitě Vám pomohou.
K zeptání použijte tento formulář.


Nadpis / Dotaz
Jméno
E-mail
Sdělení

Všechna políčka formuláře je třeba vyplnit!
E-mail nebude nikde zobrazen.

přehled komentářů
K článku zatím nebyl napsán žádný komentář.

Témata


Zajímavé články

PravopisČeský

O nás

Kontakt

Ochrana osobních údajů a cookies

SiteMAP

RSS